SLUŽEBNÍKŮV tajný „recept“...

Květná neděle L. P. 2023

Mt 21, 1-11/ Iz 50,4-9a/ Ž 31, 9-16/ Fp 2, 5-11/ Mt 27, 11-54

Ve čtení z Izajáše mluví "Služebník Hospodinův" – záhadný "Pan Kdosi". Jednou přijde. Věříme, že to je Ježíš z Nazareta, Kristus, náš Pán.

V dnešním čtení tento "Pan Kdosi" mimo jiné říká:"Panovník dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši…" Služebník Hospodinův tu dává nahlédnout do svého nitra. Z jakého zdroje žije. Co mu dává sílu vydržet těžký úděl. Být totiž Služebníkem Hospodinovým je těžké. Ne, že by Hospodin byl tvrdý Pán. To ne, ale hlásit se      k němu v tomto světě – a církvi v něm – nebylo, není a zřejmě ani nebude lehké. Je sám                        a nepochopen. Ne-li odmítán. Tak nějak "sem nezapadá". Neleze-li lidem na nervy. Jeho utrpení není jeho zálibou. Spíš vyplývá z jeho věrnosti Hospodinu. Až do nejzazší krajnosti zůstává věrný    a poslušný. Až tam, kde my už to, jak se dnes říká, "nedáváme". To, co ho drží, je komunikace            s Bohem. Slyší Panovníka. Nikoli ušima, ale srdcem. Služebník "zůstává na příjmu". A Bůh mluví. Jeho mluvení pozvedá, probouzí a posiluje. Jeho mluvení má obrovskou moc. "Nejenom chlebem živ je člověk, ale každý slovem vycházejícím z Hospodinových úst." Mluví-li k vám Hospodin, víte, kdo jste. Žijete. Jeho mluvení vás provede i smrtí a nakonec vás znovu stvoří.

Naslouchání Panovníkovi rozvazuje správně jazyk. Takže Služebník správně mluví. Co to znamená "správně mluvit"? Tak, aby to zemdlené pozvedalo. Ten, kdo "správně mluví" svým mluvením pomáhá vstát těm, kdo to už vzdali anebo to chtějí vzdát. Správně mluvit znamená probouzet pravdivou naději. Je to velké umění. Nedosáhneme ho nějakým trikem či technikou. Vypadá to, že si toto umění osvojíme jedině tak, že budeme naslouchat Panovníkovi.

A ještě jednu poznámku k dnešní epištole: Syn sám sebe zmařil… To zní, že? Zmařil. Zmar. Až z toho mrazí. Úplně doslovný překlad taky nelze použít. Bylo by to "vyprázdnil sebe" (ř. ekenósen). S tímto slovesem míváme spojeno něco úplně jiného. Taky by se to dalo přeložit volněji jako "všeho se vzdal" nebo "všechno rozdal". Boží Syn, rovný Otci, všechno rozdává. O všechno se dělí. Dočista nic si nenechává pro sebe. To je to, co my nedokážeme. Pořád "se" nějak "máme". On si nic nenechal. Nic mu nezůstalo. To je to nic, co nám připomíná zmar. Avšak zmar to není. On se rozdává Bohu      a nám lidem a všem tvorům. Tím zjevuje tajemnou duchovní zákonitost. Rozdat se druhým v lásce, až vám nezůstane nic, se nakonec naopak stane (jak je pro nás tajemstvím) naplněným životem. Tak najdeme život. Tak najdeme naplnění. Tak konečně najdeme sebe i druhé. To je cesta Kristova, cesta učedníků. Těžká, náročná, nemožná. Bez víry se na ni nikdo ani neodváží a bez víry na ní ani nevydrží.

Pane, otvírej nám uši a zbavuj nás strachu, ať ti důvěřujeme i v nejtěžších zákrutách naší životní cesty        a dojdeme v tobě života. Amen.