Slepí vidící...

4. neděle postní A
1 S 16, 1-13/ Ž 23/ Ef 5, 8-14/ J 9, 1-41

Ježíš je světlo světa. Díky němu správně vidíme. Ovšem, co to vlastně znamená správně vidět? Víc než fyzickýma očima. Můžeš mít zrak v pořádku. Můžeš přečíst i ta nejmenší písmenka, a přece nemusíš vidět to nejdůležitější. Můžeš vidět Ježíše a přece v něm nevidět Krista. Anebo obráceně. Blahoslavení (tedy opravdu šťastní) ti, co neviděli, a přece věří (viz J 20, 29).
Samuel postupně vidí všechny syny Jišaje Betlémského. Jednoho z nich si Hospodin vybral za budoucího krále. Který pak z mládenců to asi bude? Vysoký Elíab nebo Abínádab či Šama? Podle čeho se to pozná? Bude to ten nejvyšší nebo nejstarší ze synů anebo ten s největšími svaly? Ten nejchytřejší, nejschopnější? Nakonec to začne vypadat jako nějaký omyl. Ani jeden. "Jsou to opravdu všichni synové? Nemáš ještě nějakého?" "No, jeden by tu byl, ale ten je ještě hodně mladičký. Ten to určitě nebude." - "Ale jen ho zavolej! Uvidíme."
Samuelovi, vidoucímu (tak se tenkrát říkalo prorokům), udílí Hospodin zvláštní lekci. Člověk se dívá dosl. k očím, ale Hospodin se dívá k srdci. Můžeme přemýšlet, co to znamená "hledět k očím" a "k srdci". Každopádně Bůh se dívá jinak než my. My se spokojíme s povrchem. "Pěkný zevnějšek, to je ono!" Boha víc zajímá, co je uvnitř. Jaký je to člověk? Jak a čemu je otevřený? Co dobrého            z něho může být?
Tak si vybral Hospodin mládenečka bez bojových a politických dovedností a zkušeností. Ale znal jeho srdce. On – jen on -vidí – co je David za člověka a co se z něho stane. Není bezchybný. Kdo by  z lidí mohl být!? Ale je otevřený... nechá Boha mluvit do svých věcí... je schopen se měnit... uznat svou chybu... Proto si vybral Davida. My teprve v průběhu poznáváme, že to byla ta nejlepší volba.
Dnešní čtení z Listu Efezským o světle se vztahuje ke křtu. Myslím, že čerstvě pokřtěným se také ve
starověké církvi říkalo řecky pefotismenoi (= osvícení). To čtení také obsahuje úryvek ze starobylého křestního hymnu. "Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus." Probudit se ze spánku a vstát z mrtvých zde znamená uvěřit v Krista, přimknout se k němu vírou a křtem a... zůstat v něm. A Kristus ti zasvítí nebo zasvítí nad tebou (ř. epifausei soi). Být v Kristu znamená zůstávat ve světle. Být osvícen a současně mít cestu před sebou osvícenou. Ani tady však nejde o to "před očima", nýbrž o hlubší vhled do věcí a souvislostí. Ten se nám otevře, když jsme v Kristu. My v Kristu jsme. Ale pořád to potřebujeme v sobě nějak obnovovat a prohlubovat. Nosíme si totiž v sobě jistou tendenci... řekněme ke zpovrchnění, k rutině, ke "svaté rutině".
A dostáváme se k evangeliu. Na Ježíšův čin uzdravení slepce u nádrže Siloe navazuje polemika
s tehdejšími náboženskými autoritami. Ale nejdřív ještě malá poznámečka k úplnému začátku. Ježíš si všimne slepého. "Nenechává žádnou nouzi bez povšimnutí." Ale neptá se, kdo za to může. "Za co?" Nýbrž, co s tím dál. "K čemu to může být dobré?" Aby se na něm ukázalo, co umí Bůh. Boží veliká moc (všemohoucnost) spočívá v tom, co on dokáže udělat s naší bezmocí a bezvýchodnou situací. Pro Boha v jeho lásce neexistují hranice.
Příběh toho slepého však nekončí darem fyzického zraku. To představuje pouhý začátek. Ten člověk nakonec obdrží víc než jen fyzický zrak. Uvěří v Syna člověka. Ježíš ho vyhledá a položí mu otázku: "Věříš v Syna člověka?" Skoro tak, jak se ptáme od starověku katechumenů při křtu: "Věříš v Boha Otce? Věříš v Syna? Věříš v Ducha svatého?" Ten bývalý slepec v našem příběhu položí zvláštní otázku: "A kdo to je, pane, abych v něho uvěřil?" - "Vidíš ho. Je to ten, kdo s tebou mluví." Vidíš ho. Tady máme vrchol vyprávění. Na začátku neviděl nic. Teď vidí Ježíše jako Syna člověka. Vidí víc než ty autority. Vidí víc než jeho rodiče. Víc než ti, co se bojí vyloučení. Vidí Syna člověka. Vidí Boha při díle.
Ježíš přišel pro slepé, pro ty, kdo si uvědomují, že nevidí. Lépe jsou na tom ti, co si uvědomují, že
potřebují prohlédnout než ti, co si myslí, že už vidí. "Jsme snad i my slepí?", namítnou Ježíšovi farizeové. Tehdy to zrovna byli farizeové. Dnes by to mohl být kdokoli jiný. "Chceš snad říct, že my – my potřebujeme prohlédnout?" A Ježíš odpoví: "Kéž byste uznali svou slepotu! S tím by se dalo něco dělat. Takhle od sebe odháníte pomoc. Vaše škoda. Takhle se pořád plácáte ve svých hříších." To by tedy byli ti vidící. A teď: Co my?