Simeon a Anna: RADOST z Ježíše...

27.12.2020

Svatá rodina B

Iz 61,10-62,3/ Ga 4, 4-7/ L 2, 22-40


Ježíšovo narození má své důsledky a dopad na všechny lidi, co kdy žili, žijí nebo budou žít. Všem se otevřela možnost přijmout a být přijati. O tom píše sv. Pavel v dnešním druhém čtení. Tím, že se Boží Syn narodil jako jeden z nás, jsme se stali i my Božími dětmi. Tím, že jsme přijali, byli jsme i my přijati. Smíme Bohu říkat "Otče". A není to jen "jako", ale "doopravdy". "Protože jste synové (pro dcery to pochopitelně platí taky.), poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče," (v.6). To "do našich srdcí" mi přišlo zvláštní. Nebylo by logické "protože vy jste synové, byl do vašich srdcí dán Duch..."? Ale skutečně tam stojí "do našich srdcí". Snad to můžeme to chápat tak , že v tuto chvíli apoštol mluví nejen za sebe a svůj tým, ale taky za adresáty. Nám všem, kdo jsme přijali, byl dán do srdcí Duch. Byl nám darován bezprostřední      a důvěryplný vztah s Bohem. Ten největší dar. A my ho přijímáme... To otevírá úžasné a krásné možnosti... naše obyčejného lidského bytí.

Dnešní evangelní příběh nám ukazuje jednak Ježíšovy lidské kořeny v kulturní a duchovní tradici židovského lidu a pak také, že otevřeným lidem Bůh zjevuje tajemství Ježíšova poslání a oni ho  s vírou a radostí přijímají.

Když se narodí dítě v Izraeli té doby, má být po uplynutí daného počtu dní vykonána oběť. Obětní rituály starověkého Izraele jsou nám už hodně vzdálené - i jejich interpretace. U Mojžíše jsou tyto oběti spjaty s kultickým očištěním. My bychom dnes třeba řekli: Bůh chce přivítat novorozence. Oběť smíme chápat jako výraz vděčnosti.

Josef s Marií poslušni tradicím přinášejí do chrámu svého Ježíška, aby ho představili a vykonali předepsanou oběť.

Chrám to nebyl kostel, ale řada nádvoří a staveb. Pořád tam bylo plno lidí. Když tam tedy vstoupili, dva lidé nezávisle na sobě, k jejich překvapení a úžasu (Miluji ta překvapení a úžas Marie i Josefa. Věděli to a stejně žasli. Nedivím se jim. Osobně je mi to hodně blízké!). Ale zpět    k hlavní linii: K úžasu Josefa i Marie dva z onoho množství lidí v chrámě poznali, že jejich miminko je Boží Syn a Spasitel, ten Bohem poslaný; ten, o kterém mluvil Mojžíš a proroci, na kterého se těšil před staletími král David. A měli z toho velkou radost. Věděli, že to Ježíš nebude mít lehké a ani jeho rodina. Aspoň Simeon to řekne dost jasně. Lidé budou Ježíše odmítat            a odporovat mu. A Marii to bude bolet. Ale bude to Boží dílo a povede k dobrému cíli. Bůh tento odpor překoná tak, jak to umí jen on sám. Proto se radovali.

To dobré Boží dílo už začalo. Už se děje. To platí i pro nás po staletích. Už se to děje. A my na tom smíme mít podíl.

Kdybychom se od toho Simeona a Anny měli něco naučit, byla by to nejspíš ta radost. Radost      z Ježíše a Boží spásy. Můžeme taky přemýšlet, proč zrovna oni ho poznali a s radostí přijali. Nebylo to právě proto, že byli otevřeni - čekali, hledali, vyhlíželi? Když hledáme, poznáme. Zaregistrujeme ho. Nemineme ho. Víme, je to dar, ale můžeme být připravenější dar vůbec uvidět, ocenit a přijmout. Karl Rahner v jedné ze svých meditací používá takový obraz: Hvězda nad námi vyjde tak jako tak. Někdo si jí ani nevšimne. Ale ten, kdo se připravuje, dívá se na oblohu, zajímá se, uvidí ji a žasne nad její krásou a zaraduje se.

Když člověk pozná Ježíše, když nám dojde, kdo to je a že má vztah k nám, je to radost. A čím víc ho poznáváte, čím víc s ním jste, tím je ta radost větší.

Když se navzájem navštěvujeme o Vánocích, píšeme si a voláme, přejeme si také "šťastné a veselé Vánoce"... to znamená, že si přejeme radost z Ježíše.

Tak ať máte tuto radost ve svých srdcích - navzdory všem nepříznivým okolnostem! Ježíš to je velká radost. V něm se nám otvírají ty největší a nejlepší možnosti... Tak šťastné a veselé vánoční dny!