Silvestrovská úvaha o času a věčnosti

31. prosince

Kaz 3, 1-13/ Ž 8/ Zj 21, 1-6a/ Mt 25, 31-46

Přelom roků nabízí pokaždé skvělou příležitost zamyslet se nad naším časem. Žijeme v čase. Co je to čas? Netroufám si odpovědět. Pro řeckou antiku čas znamená změnu, nedokonalost. Věčnost je dokonalá, hotová, beze změny. Čas představuje nedokonalý odraz věčnosti v tomto světě. Všechno se tu mění. Stárne. Opotřebovává. My také.

Něco z řeckého myšlení se promítá i do úvah starozákonního Koheleta, kterému jsme si zvykli říkat Kazatel.
Ale ono je to s tím časem pochopitelně složitější. Starý zákon nezná čas v našem slova smyslu. Dokonce pro ně nemá stará hebrejština ani výraz. SZ přivádí naši pozornost spíš k obsahu a kvalitě času. Jak čas naplňujeme? A hlavně jestli děláme to, co dělat máme, tehdy, kdy máme. Náš problém spočívá v tom, že neznáme pravou chvíli pro to či ono jednání. Děláme nesprávné věci v nesprávný čas. Tak se míjíme s Bohem. Nejsme s to poznat tento Boží čas. Řečtina tomuto času říká: kairos. Česky by se mohlo říct: vhodná chvíle. Pomyslné Boží hodiny ukazují tento čas. Nepoznáváme, která bije na Božích hodinách.

A další: Tento náš život poznamenávají protiklady a paradoxy. Kohelet některé vyjmenovává. Všechno to má svůj smysl. Ovšem ve správnou chvíli. A tu my nepoznáme.

Tento život obnáší lopotu, pachtění, honičku za větrem. Pomíjivost, samá pomíjivost. Nebo také: "Absurdita, samá absurdita". (ČAPEK, FILIP Kazatel - zneklidňující kniha pro neklidnou dobu Praha 2016)

Jsme jako pára nad hrncem. A při tom v sobě uvnitř nosíme věčnost. Hebrejská věčnost je jiná než ta řecká. Zahrnuje takový úsek od počátku až do konce, až tam kam žádný z lidí nedohlédne. Náš život je pár desítek let, a přitom naše srdce, naše myšlení se rozpíná od Počátku až do Cíle. Viz "Já jsem počátek a konec" (Zj 21, 6a). Řecké "telos" znamená víc než naše "konec". Je to účel, cíl, završení určitého procesu, ke kterému všechno dění směřuje (srov. Teleologie).

Z jistého pohledu jsme tu na chvíli. A z jiného jsme tu rozepjatí mezi tajemstvím Počátku a Konce. To je nádhera a bolest zároveň. Tentýž výraz ale zároveň označuje taky svět. (Snad bychom mohli říct: vesmír, univerzum?) Máme maličký kousek toho všeho a při tom v srdci celý svět. To je nádhera a zároveň bolest. Velký rozpor. To jsme my, lidé. Do toho vstoupil v Ježíšovi Bůh, abychom v tom rozporu nebyli tak sami.

Tak co vlastně máme? Všechno dobré, co si uvědomíme. Krásné momenty. Chvíle prožité sounáležitosti, lásky, přijetí, porozumění. Ale také dobré věci. Chvíle klidu. Dobré společnosti. Dobrého jídla a pití. Možnosti udělat něco dobrého. To všechno je dar od Boha. Není to vůbec málo. Naše běžná měřítka tu přestávají platit. Nic znamená všechno. A obráceně. Málo hodně. A obráceně. Každý rok, každý den, každá chvíle naplněná dobrem a prožitá dobře, je důležitá.

Každá chvíle prožitá s Bohem, je důležitá. Každá chvíle může být prožitá s Bohem. V tomto čase se odehrávají ta nejdůležitější rozhodnutí. Jestli náš život bude shledán naplněným anebo prázdným. Ve chvílích, kdy si to vůbec neuvědomujeme. Za to vnímáme bolesti a nouzi druhých a reagujeme na ně. Konkrétní činy pomoci, pozornosti, spoluúčasti se nakonec ukážou jako naše nejzářnější momenty.

Vlastně je v tom taky paradox. Paradox víry. Přijmout svůj limitovaný čas. Své stárnutí ke smrti. Jakési vzdání se touhy po věčnosti. Upozadění sebe sama. Brání života, jaký prostě je. Otevření se druhým.

To nečekaně naplní náš čas věčností. Jak je to možné? To je ta zvláštní povaha času. Jak je to možné? Tak, jako se Bůh stal člověkem.

Díky tomu poznáme momenty, o nichž budeme tušit, že toto prostě nemůže skončit prázdné, marné a zapomenuté. Naopak.