Silnější než všechny potopy…

21.02.2021

1. postní - cyklus B
Gn 9, 8-17/ 1 P 3, 18-22/ Mk 1, 9-15


Biblická čtení nám dnes připomínají vysvobození z velké potopy..., ale tím pádem také potopu samotnou. Zkázu mnoha tvorů... To je hrůza! Dívám se na to ve spojitosti s tím, co nyní prožíváme jako společnost. Jsme založením spíš melancholik a možná vidím věci hůř, než jsou, ale nemůžu si pomoct. Tak mne, prosím, berte s rezervou. S kritickou rezervou...:-) Vypadá to zle. Je to horší než vloni na jaře. Vypadá to, že se zkáza valí naší zemí a že to je jen začátek. Naše víra je a zřejmě bude vystavena zkoušce. Obstojíme? Bůh to ví. Kdybychom tak věděli my! Hlavně kéž bychom tak obstáli!

Pojďme na čtení.

Je po potopě. Můžeme vylézt z korábu. Nový začátek. Pro tu hrstku, co přežila. Copak si asi ponesou za vzpomínky? Jak zpracují prodělané dny a týdny hrůzy!? Ale je po potopě. Bůh jim říká, že podobná potopa se již nebude opakovat. "Abyste věděli... abyste měli jistotu... dám vám potvrzení," říká Bůh. Znamení. Duhu. Doslova luk. "Když bude pršet, ten barevný luk v mracích mi připomene," říká Bůh, "aby se nerozpršelo jako tenkrát. Je to znamení smlouvy. Pro mě i pro vás. A vy to teď víte."

Bůh nechce zkázu svého stvoření. Nechce zlé věci. Měli bychom mu důvěřovat. A snažíme se     o to. I když to v otevřeném světě a životě, kde jednou z mála jistot je, že dříve nebo později zemřeme, vůbec není lehké.

Co znamená ta potopa? Není to zkáza, kterou přináší překročení všech hranic? Není to zkáza děsivého odcizení - našeho odcizení? Není to hrůza lidskosti, které se zvrhne v nelidskost? Náš vlastní zmar. Naše vlastní pokusy uniknout své slabosti a zranitelnosti, své smrtelnosti? Moudří říkají, že na hříchu není děsivý trest za něj, ale hřích sám. On sám je trestem a zkázou. On nás, necháme-li věci dojít příliš daleko, úplně zaplaví.

Naštěstí Bůh do toho vstupuje jako ten, kdo zachraňuje. Volá a hledá člověka, který postaví koráb. Kdo postaví koráb? Kdo do něho vstoupí? Zachránilo by se víc lidí než jen Noe s ženou, svými syny a jejich manželkami? Co myslíte? Věřím, že ano. Nemám pro to argumenty z Písma. Kromě jediného: jaký je Bůh v Bibli od počátku. Bůh, který chce život, plnost život, hemžení, štěbetání... mluvení a zpěv... prostě život, plnost života.

Taky se v něčem plácáme... a je to nebezpečné. A přerůstá nás to... a valí se to jako potopa. Ukazuje to slabá a kritická místa nás jedinců i celé společnosti. Není to pěkný pohled. Moc důvodů k naději to nenabízí. Ale... ale ještě do toho mluví taky Bůh. Tak to není úplně ztracené. Ještě do toho taky mluví Bůh. Co vlastně říká? Kdo postaví koráb? Kdo do něj vstoupí? Kdo se odváží       a vydrží plavat přes nedozírné vodní pláně? Je možno zvítězit nad potopou.

V Ježíši z Nazareta sám Bůh vstoupil do našeho světa. Našeho občas potápějícího se světa. On nechal naši potopu převalit se přes sebe. Nenechal nás v tom samotné. Utonul v tom. Tím ukázal a ještě víc: způsobil tím v našem světě něco silnějšího než je potopa s veškerou svou zkázou     a zmarem smrti... Něco silnějšího. Zdá se to slabé a nevýznamné ve srovnání se silami zkázy této potopy... láska Boží... Zdá se slabá, ale vůbec není. To je naše záchrana. Již jsme ji přijali. Nyní v době postní si to připomínáme. Co jsme to vlastně přijali? Kdože to vlastně jsme? Na čemže to máme účast? Patříme tomuto Ježíšovi a přes něj patříme Bohu. Jsme pokřtěni. Křest nám připomíná koráb - vysvobození z potopy. Valí se taky na nás potopa. Ale patříme Ježíšovi   a přes něj Bohu. Připomínáme větší sílu. Jí patří budoucnost.

Také jsme slyšeli: Ježíš se za nás a s námi vystavil zkoušce. V poušti. V prázdnotě. V hladu. Na hranici našich možností a sil. Tváří v tvář smrti a tomu, co nás děsí... (a každý něco takového máme). Uvěříme, že Bůh nás přesto miluje; že je láska? Upřímně řečeno sami na to nemáme       a nikdy asi nebudeme mít. Ale on je s námi. Když se ocitáme ve zkoušce, tváří v tvář smrti          a tomu, co nás děsí; když k nám budou promlouvat temnoty, on bude s námi. On nám ukazuje, že Bůh je ten, kdo vysvobozuje - z potop, z Egyptů, z Babylónů a všech našich zajetí.

Pane, pomoz nám, protože bez tebe nic nedokážeme. A děkujeme, že jsi nám pomohl v minulosti. To nám dává naději, že pomůžeš i dnes.