S krásným Pastýřem...

4. velikonoční A

Sk 2, 42-47/ Ž 23/ 1 P 2, 19-25/ J 10, 1-10

Dnes udělám to samé, co minulou neděli. Budu se věnovat prvnímu a druhému čtení. Myšlenky          k evangelnímu čtení najdete na obvyklém místě. Nemusím asi říkat, kde :-).

Ve čtení ze Skutků, jsme slyšeli o díle Ducha svatého v prvotní jeruzalémské obci. To jsou ty největší zázraky. "Byli spolu, dělili se o všechno, vytrvale poslouchali učení apoštolů...". Jen si to představte! Galilejští rybáři začali učit jako rabíni. Odvážili se a ono to šlo. A lidé je zaujatě poslouchali. A to všechno svobodně a s radostí. Nikdo jim to nemusel nařizovat. Dělali to svobodně a rádi. Dávalo jim to smysl. A Pán k nim denně přidával… Tady většinou zpozorníme. "Ti se měli… To bychom taky brali!" Nemůžeme se ubránit pocitu, že dneska se to neděje :-). Spíš to vypadá, že Pán denně ubírá. Proč? Je to naše vina? Děláme něco špatně? Co? Nevím. Netroufám si říct. Jistě bychom mohli leccos dělat lépe. Ale… (zase to naše ALE :-) je počet tak důležitý a je odměnou za to, jak "jsme dobří"? Někteří to tak berou. "Heč, my rosteme, na rozdíl od těch "mrtvých tradičních církví anebo skomírajících obcí". Ono to není jen mezidenominační pnutí. Děje se to i uvnitř jednotlivých konfesí. Z toho vzniká mnoho mrzutostí a rozladění ve vztazích mezi církvemi a obcemi. Počty jsou vidět a jistě něco o stavu obcí vypovídají, ALE nemělo by nás víc trápit, že se neumíme řídit Duchem? Ale zase: Jednak, kdo to posoudí? A pak, učíme se to. Učení chce "neflinkat to" ale taky být trpělivý.

Jinak tady se dotýkáme velmi jemné a křehké vazby mezi působením Ducha a člověka. Teolog by řekl: "Mezi milostí a přirozeností". Já vím: pojem "přirozenost" je dnes těžko srozumitelný                    a vyvolává řadu nedorozumění. Řekněme, že to je naše stvořenost, naše člověčenství.

Středověká teologická poučka o vztahu milosti a přirozenosti říká: "Milost neruší přirozenost, ale staví na ní a zdokonaluje ji k věčné slávě." Mohl bych to říct i latinsky, kdybych se chtěl před vámi "blejsknout" :-). Ale nechci. Dnes ne :-)

Dílo Ducha nejde proti přirozenosti. Je třeba, abychom byli přirození a v tom otevření vanutí Ducha.

Naším úkolem není překonávat přirozenost. Když člověk překonává svou přirozenost, nedosáhne větší duchovnosti, ale spíš toho, že se sám stane nepřirozeným, jak vtipně poznamenává matka představená v Bernanosově divadelní hře Rozhovory karmelitánek (viz BERNANOS, GEORGES Rozhovory karmelitánek).

Teď ještě aspoň něco málo ke druhému čtení. Trpět nevinně je milost. Jak tomu máme rozumět? No, že to není "něco za něco". Když dokážeme něco takového, opouštíme tento způsob myšlení.        V tomto smyslu je to milost. Prostě dar. Vstupujeme na jinou rovinu. Tím se podobáme Kristu. Jdeme aspoň kousek s ním po jeho cestě. To neznamená, že utrpení je "bezva". Není "bezva. Je prostě utrpením. Bolí to. Jsme stvořeni pro něco jiného. Ale jsme s ním, na jeho cestě a v jeho společnosti. V ní pak poznáváme, jaké je to být Božím člověkem, co to znamená nechat v sobě působit stejnou lásku, jaká je mezi Otcem a Synem, a jak se v této lásce k utrpení postavit. Možná by se dalo říct, že tento dar nás činí zraněnými, a proto i soucitnými.

"Jeho rány vás uzdravily." To znamená: Jeho láska, která se nelekla ani ran, nás uzdravuje. Toto uzdravení spočívá v tom, že se už zmateně netouláme, ale vede nás pastýř a biskup (tak doslova: episkopos) našich duší.

Nemá to s námi vůbec lehké. Ale zná nás a má nás rád. Proto to má naději a smysl. Díky Bohu, že to tak je!