Raduj se, Maria...

4. neděle adventní B

2 S 7, 1-11.16/ L 1, 46-55/ Ř 16, 25-27/ L 1, 26-38

Minulý týden jsme (snad) prožili ve společnosti Jana Křtitele. Dnes se ocitáme ve společnosti Mirjam. My jsme si to počeštili na Maria.

Bůh k ní pošle anděla. Ten přijde a pozdraví: "Raduj se, Maria, smilovaná, Pán s tebou." Maria se ulekne. (Klasika). A přemýšlí, copak asi ten divný pozdrav znamená. Marii tu můžeme vidět jako ztělesnění rozjímavé modlitby. Do života najednou vstoupí Bůh "tak nějak víc". To nás přesahuje. Nemáme to pod kontrolou. Ani nemůžeme mít. A teď, co s tím uděláme? Před tajemstvím můžeme "utéct" anebo se mu třeba naopak vystavit. Maria volí to druhé. Někdy je to tak, že ani nemůžeme utéct. Je to situace Mariina? Nevím a netroufám si hodnotit. Ale i tehdy, když bychom nemohli utéct, zůstává nám volba.

"Raduj se!" Je běžný řecký pozdrav. Různé překlady tu dávají různé své běžné pozdravy. Nás historicky nejvíc ovlivnil ten latinský: Ave! Původním jazykem evangelia je zjednodušená řečtina. Tedy: raduj se! Prý se tak v Řecku zdraví dodnes. Chaire! A současně je to něco víc než obyčejný pozdrav. Připomíná to prorocké: "Raduj se, dcero Sijónská." (viz Sof 3, 14; Za 2, 14. 9, 9) To je charakteristické pro tyto události. Je to tak obyčejné, ale současně je to něco víc. Má to další rovinu. (A další a další.)

Maria je ztělesněné tajemství. Tajemství Boží přítomnosti v tomto světě. A to jsme jen u první slova.

Co znamená třeba "smilovaná"? Tradiční překlad má "milosti plná" nebo "milostí zahrnutá". Na Marii Bůh "vyklopil" svou milost bez hranic. A ona nad tím přemýšlí, co to znamená. Proč? Kam to všechno povede?

Představuji si, jak Maria dělá svou práci. Má své představy. A najednou do toho vstoupí Bůh.                A všechno je jinak. Když nám Bůh "rozhodí" náš život, vždycky je to k naší spáse.

Ty se staneš matkou Mesiáše. Právě ty, Maria. A ona se ptá. Potřebuje to aspoň trochu vysvětlit.

Bůh ve své lásce není ničím vázán. Je naprosto svobodný. Nic mu není nemožné. Nemožné věci má nejradši. Nevíme, co na Marii z andělova vysvětlování nejvíc zapůsobilo. Každopádně se rozhodne "do toho jít". "Hle, jsem služebnice Hospodinova, staň se mi, jak říkáš." Maria jde do Božího neznáma. Dovede ji to do různých krizí. Ale ona všechno vydrží. A taky k opravdové a trvalé radosti.

Pak se s Marií setkáváme v její zpěvu. Dnes byl místo žalmu. Poznáme v něm něco z žalmů a něco      z písně Channy, maminky proroka Samuela, co pomazal Davida za krále. Channa byla nešťastná, že nemá žádné dítě. Bůh, kterému nic není nemožné, jí nakonec dítě dal. Chlapec se stal radostí nejen pro své rodiče (a prarodiče :-), ale pro celý tehdejší Izrael a dokonce pro celé další generace. To mají ty dvě ženy společné. Bůh pomáhá lidem v jejích soukromých bolestech, ale pomáhá taky všem společně. Dělá veliké věci (mohlo by se také říci: "nemožné"), proto se sluší, o něm taky velké věci říkat. To je smysl toho neobvyklého slova "velebit". Boha oslavuješ, už tím, že říkáš, co on dělá. Žádná věda. Bůh pamatuje na své slitování. Sklání se k poníženým, zapomenutým, k těm, se kterými se nepočítá, a podobným.

Tyto Boží činy bývají skryté. Bůh se nepohybuje ve světle reflektorů. Uniká z principu mediální pozornosti. Nic proti médiím. Je s námi někde v hloubce a tichu našeho srdce. Jakoby "méně", ale ve skutečnosti "mnohem víc". To je síla a zároveň slabina. My jsme tak fixovaní na to, co je vidět! Nerozumíme tomu, proč se skrývá. Nezbývá než věřit, že to dobrý smysl má a že to jednou pochopíme. Maria, nás na této cestě provází. Ona nás učí "vidět" neviditelné a už na tomto základě důvěřovat a radovat se.