Prvotina zesnulých

Zmrtvýchvstání Páně (20/04/2025)
Sk 10, 34-43/ Ž 118, 1-2. 14-24/ 1 K 15, 19-26/ J 20, 1-18

"Kristus byl vzkříšen jako prvotina zesnulých." To píše sv. Pavel do Korinta. Má své důvody, proč to píše. Otázky korintských křesťanů mají své souvislosti. Odlišné od těch našich. Co tu může načerpat my?

Jeho vzkříšení je součástí většího celku. A sice vzkříšení všech lidí. Všechno v Ježíšově životě se děje ve vztahu ke všem lidem (a celému tvorstvu). Ježíšovo vzkříšení můžeme chápat jako příslib, že Bůh nás neopustí ani ve smrti a že nás ze smrti vysvobodí. Apoštol neřeší detaily, jak to bude vpadat, ale jde mu o to hlavní: Jako vstal z mrtvých Kristus, vstaneme i my. Až přijde ten čas.

A to je druhé téma citátu z 1. Listu do Korinta: ten čas. Ježíšem to začíná. A pak je tam jakýsi mezičas. "Dokud Bůh nepoloží všechny nepřátele pod Ježíšovy nohy." "Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt." Toto všechno patří do kategorie nebeských tajemství. Bez ohledu na tento čas naše víra počítá s tím, že i my budeme vzkříšeni jako vstal Ježíš. Všechno to necháváme v Božím rukách.

Začalo to prázdným hrobem. Což je fakt víceznačný. Vyvolal rozpaky. Tady máme Šimona Petra a toho učedníka, kterého Ježíš miloval, a také Marušku Magdalskou. Prázdný hrob potřebuje správnou interpretaci. Tu poskytují ti mládenci v zářícím rouchu nebo sami zářící. Ani ta však, zdá se, nestačí. Až na nějakou tu výjimku :-)

Teprve pak následovalo setkání se Vzkříšeným. Až z něho se zrodilo vyznání.

Dnes jsme slyšeli o zjevení Maří Magdaléně. Můžeme si na něm uvědomit určité zákonitosti nebo rysy setkání se Vzkříšeným vůbec. Slýcháme to minimálně každý rok. Zopakujme si to. Sami od sebe nejsme schopni Vzkříšeného poznat. Pleteme si ho s někým jiným. Třeba se zahradníkem. Nevypadal nějak zvláštně. Jaké všelijaké podoby může Vzkříšený při svém setkání s námi nabývat?!

Ten první krok může udělat jen on sám. A on to dělá. Osloví nás jménem. Nikdo neřekne naše jméno tak jako on.

Ve svém nadšení z takového shledání má Maria Magdalská tendenci se ho dotknout jako dřív. Ale on, aby to nedělala. Není to jako dřív. Tam už dávno nejsme. Jsme dál. Toto setkání, jakkoli nás naplňuje nadšením, zdaleka není cílem. Ježíš se nejen vrací mezi učedníky, ale také a hlavně k Otci. Je v pohybu. Jako by byl pořád v pohybu mezi Bohem a lidmi a mezi lidmi. A při tom od nás nikdy neodchází. Nemusíme si jeho blízkost nijak pojišťovat. Nepřijdeme o ni. Teď už ne. Není to jako před Ukřižováním. Je to jinak. Tak "nějak víc".

"Pověděla jim, že potkala Pána a toto jí řekl." Co jí vlastně řekl? Že jde k Otci? Asi to. Otvírá se něco nového. Nová situace, nová výzva. Učíme se (pořád se to jen učíme) žít jako svědkové toho, který byl mrtvý a teď žije a tajemně nás doprovází a otvírá nás cestu k Otci.