Právě pro ty druhé...
05.02.2023
5. neděle během roku A
Iz 58, 6-9a [9b-12]/ 1 K 2, 1-9/ Mt 5, 13-20
Dnešní čtení nám znovu připomínají, že tu jsme pro druhé. Boží lid je tu pro druhé. V Izajášovi např. "vydatný pramen, kterému se vody neztrácejí", "zavlažovaná zahrada" nebo "ten, kdo zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům". A v evangeliu "sůl země" a "světlo světa". Tím, že jsme vzorní nebo lepší? Nikoli. Tím, že následujeme Krista. Jsme s ním a současně jsme tu. Nosíme v sobě jeho Ducha. A jsme v tom autentičtí. Tím myslím, že o víru a život z víry upřímně zápasíme. Na nic si nehrajeme. Nic nepředstíráme. Připomenulo mi to dva citáty. Jeden se připisuje sv. Serafímu Sárovskému (jednomu z nejpopulárnějších ruských světců): "Obrátíš-li se, tisíce kolem tebe se také obrátí." Tak nějak. Prosím pěkně. Není to matematika. I to obrácení si představujme jinak než z nějakých probuzeneckých zdrojů. Věrohodný život víry (což je zápas o víru), vždycky působí. Dobré věci se šíří tiše a nenápadně, ale šíří. Dobro a láska je vždycky mocnější než zlo. I když nám zkušenost z tohoto světa ukazuje něco úplně jiného. Nemusí to znamenat, že se lidé stanou vzornými členy církve, ale otevřou své životy Bohu a Kristu. A ten druhý citát je od Guy Gilberta. To je francouzský katolický kněz, který se věnuje (nevím, jestli ještě pořád. Už je hodně let.) mladým z předměstí velkých měst. "Takový život má vždycky své mladé." Takový život (rozuměj autentický život s Bohem) se vždycky množí.
Svět potřebuje Boží lidi, i když si to (svět) neuvědomí a nejspíš ani nepřizná. I když jim mnozí nevěnují pozornost, bez nich (=učedníků) by to nebylo ono.
Teď něco málo k Pavlovu První listu do Korinta. Pavel nechce na posluchače (a v Korintu byli asi celkem nároční) zapůsobit svým řečnickým uměním ani obratnou argumentací a už vůbec ne uměním "rozdmýchat" silné emoce. Kdepak! Chce jim předložit jádro zvěsti bez obalů a příkras. To má na ně působit, ne on sám. A co je to "jádro zvěsti"? "Ukřižovaný Ježíš nám zprostředkovává Boží záchranu". Jsme-li zaměřeni na povrch, budeme si myslet, že jsme v životě větší pitomost neslyšeli. Ale směřujeme-li do hloubky, poznáváme, že to je naopak to nejsilnější. Ježíšova prohra v hloubce znamená projev největší lásky. Tím on říká něco jako: "Neopustím vás za žádnou cenu." "Nikdy se vás nevzdám." "Ukážu vám, že Bůh je dobrý, že je láska, že patříme jemu a v něm jsme nejvíc sami sebou." Ukřižovaný Mesiáš představuje nejsilnější lásku. Tato láska proměňuje svět k lepšímu. Nejde to rychle. Vyžaduje to čas a trpělivost. Dlouho se to děje pod povrchem a pak to vyraší ven. Tato láska vždycky přinese ovoce.
S tou zvěstí o ukřižovaném Mesiáše se musíme konfrontovat a nechat ji v nás působit. Ona odhalí naše sobectví, naši sebestřednost, strach o sebe a svou spásu. No, prostě náš hřích. Je to bolestný proces. Nemusí být vždycky příjemný, ale přinese dobré ovoce. Netřeba se ho bát.
A ještě jednou zpátky do evangelia. Ježíšem nekončí hebrejská Písma (=Starý zákon), nýbrž naplňují se. Prosím, to není hra se slovíčky. I když to tak může vypadat. To, o čem se píše ve všech těch Knihách Mojžíšových, Samuelových, Královských a u Izajáše, Jeremjáše a v Jóbovi, Kóheletovi a... atd. atd. se v tomto Ježíšovi stává skutečností. V něm mluví a jedná sám Hospodin, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, nepřekonatelným způsobem. V tom spočívá naplnění všech těch hebrejských písmenek, čárek a teček. Není v těch písmenkách, čárkách a tečkách, nýbrž v osobě Ježíše z Nazareta, ke které směřují. V člověku dokonalé lásky. On je čistě darem Božím všem tvorům.
Abychom mu porozuměli, potřebujeme se dívat na něho (prostřednictvím evangelií) a pak zase na Mojžíše a Proroky. A pak zase na něho. Tak před námi vyvstane smysl všech těch přikázání, nařízení, příběhů. Některé jsou jasné. Některé zase tak divné. A pak uvidíme tu cestu... a všechno to začne dávat smysl...
Nemáme to však probírat jen tak teoreticky, nýbrž sami to žít. "Odkoukávat" to u tohoto Ježíše. V tom spočívá ona "hojnější spravedlnost". Je jiná než farizeů. Asi ani ne tak obsahem, jako spíš cestou.