4. neděle během roku A
Mi 6, 1-4. 8/ Ž 15/ 1 K 1, 18-25/ Mt 5, 1-12
Nabízím verzi 2.0. zamyšlení nad dnešními texty. Verzi 1.0. najdete v tradiční audionahrávce :-).
Z Micheáše dnes slyšíme (mimo jiné také), že Hospodin toho po nás nechce zas tak moc. "Jen" zachovávat právo, milovat milosrdenství a pokorně chodit se svým Bohem.
Pro lepší pochopení zmíním souvislost. Lekcionář tu vynechává 3 verše, čímž onen výrok poněkud vytrhuje ze souvislosti. A on tam pak chudák tak nějak "trčí". Je odpovědí na otázku. Důležitou otázku. Ptá se Bůh, aby poskytl šanci naslouchajícím. Protože ti to přece vědí. Nebude to nic nového. "S čím předstoupím před Boha?" Co si Bůh žádá? - Jde tu tedy o bohoslužbu, o kult, o bohopoctu.
Čím uctím Boha? Před Boha by člověk neměl předstupovat "s prázdnýma rukama". To by podle pochopení starověkého člověka (nejen izraelského) bylo velmi neuctivé. Opovážlivé. Posvětit kněze se také doslova řekne: "naplnit jeho ruce".
Tak s jakým darem je slušné předstoupit před Boha? Mají to být oběti? Beránci, býčci? Spousta beránků a býčků? Nebo kvalitní olivový olej? Potoky kvalitního oleje? Nebo snad vlastní děti jako to v extrémně nouzových situacích dělali vyznavači některých pohanských náboženství? Doloženo je to např. u Féničanů. Nic takového! Bůh chce nás! Ovšem nikoli svázané či zabité na oltáři, nýbrž abychom se mu dali k dispozici. Aby on mohl skrze nás působit. Apoštol Pavel to později v Listu Římanům (12, 1) nazve "pravou bohoslužbou" (tak ČEP) - dosl. "rozumnou bohopoctou" (ř. logiké latreia).
Tři věci, tři důrazy.
Činit právo. Uskutečňovat Boží soudní výnosy. Dělat, co se dělat má, co Bůh zjevil ve svém Slově. Ve své Tóře a také, jak na to upozorňovali proroci.
Milovat milosrdenství. Vybrat si milosrdenství. Přistupovat ke všem a ke všemu vždycky s láskou a soucitem.
Pokorně chodit se svým Bohem. "Chodit" to je symbol života. Žít s Bohem. A to s vědomím, že na nic nemám nárok. Dalo by se to totiž přeložit také "Bez nároků chodit se svým Bohem". Nemáme na nic nárok. Jsme jen obdarovaní. Chudáci, nad kterými se Bůh slitovává. Ti, za které Bůh rád "platí". Zní to až nehorázně a drze, ale tak to je. Takový je náš Bůh!
Mohl bych jednotlivé části vykládat, ale lepší je, když o nich budeme přemýšlet.
Co všechno k tomu patří?
Kam nás takové úvahy dál povedou?
A hlavně k jakému jednání nás budou motivovat?
Z Matoušova evangelia zazněla blahoslavenství. Ježíš mluví k zástupům, které přišly, i ke svým učedníkům. My se v nich poznáváme. Jsme na cestě s Ježíšem. Máme své důvody, očekávání a představy. Třeba všelijak zmatené a nedokonalé. Jak by mohly jiné být?! A na cestě s Ježíšem poznáváme, že... Jak to říct? Nedá se to přesně pojmenovat, ale stejně se nedá o tom ani mlčet. Pomáhají nám obrazy a přirovnání. Třeba, že jde o "hloubku života" - možná "nový rozměr života." Každopádně týká se to našeho života i života našich blízkých a vzdálených.
Dáváme Ježíšovi svou důvěru a... tu objevujeme opravdové štěstí. Je to překvapení. Ne, že štěstí opravdu existuje, ale v čem spočívá.
Není v tom, co mám; ani v bohatství jakémkoli ani v užívání si čehokoli... ani v pohodlí či bezpečí. Řečeno slovy filozofa a psychoanalytika Ericha Fromma není to "mít", nýbrž "být". Život, který opravdu žijeme. Svobodný, naplněný. Možná ho nedokážeme vyjádřit slovy, ale poznáme ho. Naše srdce nám řekne: "Jo, to je ono." Nemusí být bezproblémový. Spíš naopak! Když se podíváte na život Abrahama a Sáry, Mojžíše, proroků, Ježíše, apoštolů a mnoha dalších. Kolik to bylo krizí a zkoušek!? Kolik to bylo proher a pádů!? Ale věřím, že by ti všichni stejně řekli: "Nelituji toho. To byl život, který stál za to." Moc si přeji, abychom i my jednou mohli říct: "Nebylo to lehké. Někdy - často mi bylo do pláče. Kolikrát jsem cítil-a bezmoc? Ale stálo to za to. Byl to opravdový život. Ani v nejmenším toho nelituji.
Bůh nás svým voláním zve vyjít z toho, co známe, kde máme "své jisté", do nejistoty neznáma; ze závětří na kopec, kde to fouká tak, až nás to málem odnese. Tam máme šanci objevit "NĚCO JINÉHO". Nebeské království... radosti života věčného...