Pozvaní? Vyvolení?

28. během roku A

Iz 25, 1-9/ Ž 23/ Fp 4, 1-9/ Mt 22, 1-14

Dnes to možná nebude "nic moc". Měl jsem včera nějakou tvůrčí krizi :-) Naštěstí tu mohu odkázat na náš podcast, kde snad najdete víc dalších myšlenkových podnětů. (Aspoň doufám :-).

V dnešním čtení Listu Filipským sv. Pavel domlouvá své drahé obci, aby byli "pevně a zajedno            v Pánu". Přemýšlel jsem, co to je to: "být v Pánu". Hledal jsem v dostupných výkladech. Nenašel jsem nic jiného než věrně se držet evangelního poselství i v různých překážkách a zmatcích. (Třeba když kolem sebe slyšíme zprávy o nemocech a neštěstích; když se na nás valí zlé zprávy snad odevšad.) Abychom se mohli evangelia věrně držet, potřebujeme ho co nejlépe znát. Nejen literu, ale i to co je "mezi písmenky, slovy a větami". V naší tradici mu říkáme "Duch Kristův". To znamená Kristův přístup, způsob myšlení a dívání se, Kristovu pozornost a lásku… "Mít toto Kristovo smýšlení v sobě", vycházet z něho a vracet se k němu ve svých myšlenkách, řečech i činech. Taky to znamená přemýšlet o něm; ptát se a zůstat otevřený. Ještě jinak: být v pohybu Slova. To totiž není statické (stejně jako Duch). Slovo běhá mezi Bohem a lidmi i mezi námi lidmi. Prostě tím myslím: nebýt strnulý; být otevřený novému poznání. A tak být s Tím (Buberův svět svět já-Ty), kdo je nejvlastnější pravdou a smyslem Písem.
Jsme milovaní Bohem (už teď) a jsme každým "písmenkem" pozvaní k nádherné slavnosti, která se chystá a my se k ní každým momentem blížíme. "Jsme pozvaní…"

Pokud to pozvání bereme vážně, má to své důsledky. Třeba v tom, jak se stavíme ke vzájemný sporům, pnutím apod. Vztahy jsou naším největším "bohatstvím" a zároveň "největší slabinou". Vypadá to, že tenkrát ve filipském sboru měly dvě asi velmi aktivní ženy spolu nějaký spor, který paralyzoval celou obec. Pozvání Boží nesetře rozdíly ani neurovná automaticky spory. Není to totiž žádné kouzlo. Tak to nefunguje. A je to dobře, že to tak nefunguje. Pozvání nabízí novou základnu pokojného soužití a nakonec i smíření. "Lezeme si na nervy; někdy se nemůžeme vystát; ale přece jsme pozvaní… Za tím musí něco být… Odtud můžeme začít. Možná to bude dlouhá cesta, ale naučí nás to být spolu, vážit si druhých i sebe sama, i těch odlišností… Naučíme se být spolu. Pochopíme něco                          z moudrosti…"

"Mnoho je pozvaných, ale málo vyvolených." Tady Ježíš svým posluchačům (=autoritám tehdejšího Judska) nabízí klíč ke dvěma podobenstvím. Kdo rozhoduje o počtu vyvolených? Každý sám za sebe a všichni společně. Podle toho jestli přijmeme pozvání. Jestli pochopíme a přijmeme, že tento Ježíš je pozváním k hostině nebeského království.
Jsi pozván? Určitě.
Jsi vyvolený? Na to si musíš odpovědět sám. Nic a nikdo však tomu nebrání kromě tebe samého.
Ježíšovo slovo "málo je vyvolených" prostě konstatuje, že z pozvaných jen malá část k hostině skutečně přichází.
Teď co posluchači na to? Udělá to s nimi něco? S námi? Tady se to Slovo otvírá… směrem k nám. Tady se to Slovo děje nám. Může nás utvrdit v našem postoji anebo vést ke změně. Co to bude? Vstoupíme aktivněji do dění? Pravda Slova nespočívá v pouhém sdělení informace, nýbrž ve změně postoje (performace).
Jsme pozvaní. Zcela vážně. K něčemu neuvěřitelnému. K hostině, o které třeba mluvil Izajáš. Hostina to je setkání a společnost. Víc než jen být v jeden čas společně na jednom místě. To se děje na hlubší rovině. Od srdce k srdci. Bůh chce TAKTO u svého stolu shromáždit celé stvoření: přátele      i nepřátele. Tam se dá poznat a nakonec taky odstraní smrt. Bude to setkání všech setkání.
Zpátky do naší reality: Uchováme si tuto naději a důvěru i ve světě, kde se dějí zlé věci… které nechápeme a které nechceme a které nás bolí…? Uchováme si naději, že ze všech právě tento Ježíš, jehož životní příběh známe z evangelií, je tím vrcholným pozváním, kterým Bůh říká: "Pojďte na svatbu…!"? Ta otázka nás nemá trápit, ale naopak nám ukázat, že je to nejen možné, ale že se to děje… Tady a teď... ve vší své nedokonalosti… přijímáme přece jen pozvání na svatbu, jaká tu ještě nebyla…