Pozor, přijíždí Král...

6. postní C "PALMARUM"

L 19, 28-40/ Iz 50, 4-9a/ Ž 31, 9-16/ Fp 2, 5-11/ L 23, 1-49

Ježíš přijíždí do Jeruzaléma jako Mesiáš. Jak to můžeme číst třeba o Šalomounovi. On byl pomazán u pramene Gíchonu na východ od Jeruzaléma, pod skalami, na nichž je Jeruzalém postaven. Pak ho posadili na mezkyni krále Davida a za provolávání slávy ho dovedli do Jeruzaléma. Dost možná stejnou trasou. Byla to tenkrát velká sláva. Moc nechybělo a všechno dopadlo jinak. Princ Adoníjáš tehdy využil slabost svého starého otce Davida a rozhodl se urvat moc sám pro sebe. Měl to promyšlené. Ale nevyšlo mu to. Naštěstí. Radost z Šalamounova pomazání byla tak veliká a juchání tak hlučné, až země pukala. Opravdu. Když tak si to nalistujte v 1 Kr 1. kap.

Ta roucha kladená pod nohy králi máme zase u jiného pomazání. Když byl Jehú pomazán za krále nad Samařím (viz 2 Kr 9).

Ježíš přijíždí na oslici, jak to najdeme u proroků. Výslovně u Sofonjáše a Zacharjáše. Přijíždí na oslu. Vykladači říkají, že už tím vysílá signál o své vládě. Jednou jsem slyšel zajímavý výklad evangelického pana faráře Mrázka, že pod Olivovou horou býval připravený osel pro Mesiáše, který byl očekáván. Jestli je to pravda, tak to znamená jednak, že Izrael čekal Mesiáše podle proroků, a pak že Ježíš vzal osla speciálně určeného pro Mesiáše.

Takže král. Jaký král? Jak Bůh plní své sliby? Svým typickým způsobem. Drží své slovo. A zároveň udělá něco, co by nikoho nenapadlo. Něco navíc. Tak Ježíš přijede jako král. Je král. Podoben Davidovi a Šalomounovi… a všem dalším. A zároveň tak nepodobný.

Je králem, který se nenechá obsluhovat, ale sám slouží. Bojuje za své poddané a nechá se za ně zranit a dokonce usmrtit. Děje se tu něco, co je pro nás těžké pochopit a ještě těžší přijmout. Jeho moc je mocí pravdy a lásky. Ve střetu s veškerým zlem a smrtí, zvítězí. Porazí zlo a smrt. Co je na tom těžkého? No, to, že většinou kolem sebe vidíme různé formy zla, násilí a bezpráví. Jeho vítězství není moc vidět. Mnohdy vůbec. Ono totiž spočívá v něčem úplně jiném. Pro nás to znamená být v tomto světě a v těchto dějinách na straně toho krále bitého, odmítaného, paradoxního. Jehož vítězství bude světu odhaleno až na konci. Ale naše srdce osvícené vírou to ví už nyní.

Toto pnutí mezi tím, co je skryté očím a odhalené srdce, a tím, co je nyní a bude na konci, je pro nás těžké.

Kéž dokážeme žít z toho, co oči zatím nevidí, ale srdce ano!