Poslední slovo...

21.11.2021

34. neděle během roku B (21/11/2021)
Da 7, 9-10. 13-14/ Zj 1, 4b-8/ Jan 18, 33-37


Poslední slovo... (pro nedělní bohoslužbu)

Čtení poslední neděle zaměřují naši pozornost na "poslední věci". Poslední slovo v našich dějinách (i v našich osobních životem) patří Kristu. Ukřižovanému a vzkříšenému Pánu. Zabitému Beránkovi. Bratru všech ponížených, chudých, umlčovaných, poražených, zavražděných, zotročených a tak dále. Ta řada by byla dlouhá a děsná.

Poslední slovo patří Kristu. V tom je skutečná naděje a útěcha. Zároveň je to motivace, abychom se nebáli následovat toho Ukřižovaného. Abychom se nebáli vsadit všechno na lásku a pravdu                  a službu, nikoli na násilí, bohatství a moc. Prostě abychom se učili myslet, mluvit a žít jako Kristus. Ale pochopitelně ne ho vnějšně napodobovat,ale přijmout jeho smýšlení - pochopit ho - vstoupit do něj. My prostě řekneme: Přijmout jeho Ducha.

V civilní podobě to v našich novodobých dějinách vyjádřil Tomáš Masaryk heslem "Ježíš, ne caesar" nebo také Václav Havel heslem "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí."

Slyšeli jsme dnes o nebeských vizích (Da; Zj), o oblacích, ohni, světlech, nespočetných zástupech... A pak do toho vstoupí někdo "jakoby Syn člověka". Někdo jakoby my. Pravá podoba lidství. A jemu je svěřena vláda věčná. (Předcházela tomu scéna, kdy jsou zneškodněny dravé šelmy ztělesňující pozemské velmoci.) Vzbuzovaly strach. Kdo by se nebál šelem? Zvlášť, když je jich víc, jsou velké      a mají hrozné zuby a drápy! Po nich přichází Beránek. Člověk podobný nám. A celé nebe zmlkne        v úžasu...

V evangeliu máme jinou scénu. Podstatnou část z Ježíšova výslechu u Pontia Pilata. "Ty jsi Král židů?,"ptá se Pilát... "Mé království není z tohoto světa," odpovídá Ježíš. Ti dva si nemohou rozumět. Jsou ze dvou rozdílných světů. Slovo "svět" v této souvislosti neznamená nějaký fyzikální prostor, ale spíš systém, způsob pohledu a uvažování. Pilátův svět je boj o moc. Ježíšův svět je úplně jiný. Pro Piláta je to jasné: "Jsi král anebo ne? Řekni." Ježíš takhle neuvažuje. Nepřišel, aby si vybojoval vlivnou pozici a mocenské postavení. Přišel, aby prostě dosvědčil pravdu. Aby ukázal, jaký je Bůh,    a o co jde v našem životě. Jinou ambici nemá. O nic jiného neusiluje. To stačí.

Právě proto má skutečnou moc. Která tolik štve některé ty mocné. Jemu stačí vydávat svědectví pravdě. Proto on je víc králem než caesar v Římě. Ale on se vůbec nechce poměřovat s caesarem        v Římě. To není jeho svět. Ten je jiný. On ví, že pravda je to nejmocnější. Lidé jsou slabí. Snadno se dají zastrašit. A taky koupit - zkorumpovat. Nebo "oblbnout". To všude kolem sebe vidíme. A není to nic nového. A přece... někde hodně hluboko v sobě lidé uznávají a respektují pravdu... touží po ní..., protože v je něco..., co nikdo jiný nemá... Protože ona osvobozuje. To je jeho moc, jeho vliv. Pravda. Zdá se tak slabá, nepatrná až směšná (moc bezmocných), a přece je silná a nebezpečná... To je Ježíšova zbraň a "mocenská páka".

Poslední slovo patří Kristu. Můžeme to vidět tak, že on všechny přemůže a ukáže se nad nimi jako ten vítěz. On bude mluvit a ostatní budou umlčeni. To je pořád ta filozofie "proti". Moc ve stylu světa. Ale můžeme to vidět taky tak, že jeho triumf bude osvobozením všech. Pro všechny. On bude mluvit nakonec tak, že v něm budou moci mluvit všichni a naleznou pravdu a budou v ní žít.


Nakonec... triumf Ukřižovaného... (nahrávka)

Dnešní čtení nám připomínají, že dějiny lidstva (ano, ty hrozné dějiny, plné konfliktů, válek, násilí...) vyvrcholí triumfem Krista. Jen pro jistotu podotýkám: triumfem Krista, nikoli nás křesťanů. To je významný rozdíl. My jsme jen "učedníci neužiteční" a při vší snaze se v tom všelijak plácáme. Myslíme to dobře (jak jinak, že?), ale nerozumíme tomu. A tak nechtěně přispíváme ke zmatku a zlu...

Triumf Krista. V tom je skutečná naděje. Čím víc se zabýváme dějinami, tím neuvěřitelnější se nám to zdá. Jedině víra - to jest důvěra v Boží podivuhodné plány - může něco takového říct. Ale my mluvíme právě z této víry.

Už druhou neděli jsme četli z apokalyptického spisku Daniel. Dnes to byla úchvatná nebeská vize. Apokalyptika líčí vize. Pohledy za kulisy a do hloubky. Nechme ji na sebe působit. Zavřeme třeba oči a představujme si: Nebe, Trůn, oblaka, nebeská světla, spousty světel, oheň, ohnivá řeka                      a neskutečná bílá barva a zástupy nebeských bytostí tisíce tisíců, desetitisíce desetitisíců. (Když se učíte biblickou hebrejštinu - číslovky, dozvíte se, že nejvyšší číslo je deset tisíc. Když je něčeho nespočítatelně, tak je toho pro starověkého člověka prostě deset tisíc. Desetitisíce desetitisíců to už se vymyká jakékoli představě. A knihy. Tedy svitky. Tam jsou dějiny celého světa a osudy - činy všech lidí. To všechno je před námi. Ve světle. Před zrakem Věkovitého. Toho, kdo nemá začátek      a konec. A to všechno je pořád začátek. Teď přichází ten nejdůležitější. Všechno to hledí vstříc            k němu. Jakoby Syn člověka. Prototyp člověka. Člověk. Někomu podobnému nám bude svěřena vláda nad kosmem. Prožijme si to překvapení. Ten úžas. Vláda svěřena jakoby Synu člověka. Triumf Krista.

A následuje čtení ze Zjevení Janova. Opět triumf Krista. Věrného svědka. (ὁ μάρτυς ὁ πιστός) Taky by se dalo přeložit "věrného mučedníka". Taky "pravdivého mučedníka". Tedy toho, kdo trpěl a byl (u)mučen. Prvorozeného z mrtvých (ὁ πρωτότοκος τῶν νεκρῶν). Toho, kdo umřel, a jako první vstal      z mrtvých. Nebál se smrti. Jeho láska byla silnější. Odepsali ho mezi ztroskotance. A Bůh ho vzkřísil a uvedl do své slávy. Právě on se tu ukazuje jako vládce králů země (ὁ ἄρχων τῶν βασιλέων τῆς γῆς.). Podívejme se na opravdového Vládce. Podívejme se, kdo tady opravdu vládne. To je myšleno zcela vážně. Ukřižovaný Král.

Celé to vrcholí ve scéně z Janových pašijí. Dva muži spolu mluví. Ale není to přátelský rozhovor. Je to výslech. Jeden je vládce a druhý vězeň, adept pro šibenici. Tím je tento rozhovor předurčen. Jeden má moc druhého osvobodit anebo poslat na smrt. Druhý nemá žádnou moc. A přece: Kdo je tu opravdový Vládce? Kdo je tu suverénním pánem situace?

V těch dvou se nám nabízejí dva rozdílné pohledy na dějiny. Jeden známý. A vedle něj jiný. Řekněme "alternativní". Který přijmeme za svůj?

Jiný pohled na dějiny má ovšem své důsledky. V zajatci, který tu je vyslýchán a bude nespravedlivě odsouzen, vypuzen ze světa, jsou přítomní všichni nespravedlivě odsouzení, všichni vypuzení ze světa... umlčení, zapomenutí, ti, jejichž památka je vymazána... a je jich strašná spousta. (Možná přece jen takto nějak do toho patříme i my. Jako ti odepsaní; ti, se kterými se nepočítá.) Chceme mít podíl Kristu poníženém? Chceme mít podíl na tomto Kristově světě?

Odpusťte (:-), ale musím v této souvislosti připomenout známého německého teologa Vyznávající církve, vězně a mučedníka Dietricha Bonhoeffera. (Zase ten Bonhoeffer :-)... Zmiňuji ho příliš, ale mám dobré důvody). Tak v jeho dopisech z vězení najdeme taky báseň "Křesťané a pohané" (WE dopis z 18/7/1944). Nebojte. Nebudu ji recitovat :-) Ale velmi doporučuji k promýšlení. Co je křesťanské? Stát při Bohu v jeho utrpení. Ale nakonec je to právě Bůh, kdo stojí s námi v našem utrpení.

Kristus nemá jinou "mocenskou páku", jinou zbraň než pravdu... Přesněji řečeno: svědectví o ní. Své slovo a svůj vlastní život - i smrt. On je král? Spíš svědek. Proto přišel, aby dosvědčil Pravdu.

"A co to pravda?," ptát se Pontius Pilatus. Pravé poznání světa. Jaké je realita v Božích očích. To může poznat jen víra. Bez ní je to bláznivý podnik.

Můžeme poznat Boží svět (skutečný Boží svět bez masek) a vejít do něho a zůstat v něm. Ten nám může ukázat právě a jedině on - Kristus. A toto poznání osvobozuje. I když tady může bolet.              A hodně. Nakonec lidé přece jen přijmou pravdu. Nakonec přece se přece jen rozhodnout pro svět ukřižovaného Krále. To je triumf Krista. Žádná moc, žádný caesar, žádný Pilatus na to nic nezmění. Nakonec zvítězí Pravda. Ale nebude to vítězství proti někomu, nýbrž pro všechny...