Pořád Větší…
5. neděle během roku C (6/2/2022)
Iz 6, 1-13/ 1 K 15, 1-11/ L 5, 1-11
(nedělní bohoslužba)
Dnes naši pozornost povedu ke čtení z Izajáše a z evangelia.Obě čtení spojuje myšlenka zjevení Boha a přirozená lidská reakce na toto zjevení. "Běda mi, nejsem hoden!" - "Jak bych mohl obstát ve službě Boží?! - Nemám na to. Nejsem hoden. Nehodí se to ke mně a hlavně já se nehodím k tomu!" (To má být ostatně smysl biblického "Nejsem hoden" - Nehodím se k tomu. Je to pro mne příliš svaté a já jsem příliš nesvatý.) To není divadlo, nějaká "hra na pokoru". Za tím je zdrcující poznání. Zděšení. V nějaké míře to určitě známe. A kdybychom naplno prožili to co chudák Izajáš nebo Šimon Petr, reagovali bychom přinejmenším stejně.
I když to zní paradoxně (Nemůžu si pomoct, ale ono to prostě paradoxní je), představuje tato zkušenost vlastně nejlepší kvalifikaci ke službě. Běda nám, kdybychom se cítili hodni! Kdybychom do toho šli s tím, že na "to máme" nebo, jako se dnes taky říká, "to dáme". Svědčilo by to o tom, že neznáme sebe ani Boha.
Nemáme na to, ale Bůh je takový grand, že sám od sebe překonává všechny překážky na naší straně. Očistí Izajášovy rty. (Mimochodem žhavým uhlíkem z kadidlového oltáře. To muselo ukrutně pálit. Když jsem o Vánocích něco dělal s kadidelnicí, vypadl mi žhavý uhlík. Okamžitě propálil molitanovou podušku židle.) A zděšenému Šimonu Petrovi Ježíš řekne: "Neboj. Mám pro tebe poslání. Budeš rybářem lidí. Budeš získávat lidi pro Boží království. Znám tě. Mám tě rád. Ty to dokážeš. I když na to nemáš. Vím to dobře. Ale věř mi. Vím, co dělám."
Je to řečeno nejen kvůli Petrovi, ale taky kvůli všem dalším, kdo to uslyší. "Neboj. Mám pro tebe poslání. Věř mi. Vím, co dělám."
Když se Bůh zjevuje, pokořuje nás to. Protože tváří v tvář zjevujícímu se Bohu si teprve uvědomíme, co jsme zač. Je to strašná zkušenost, ale musíme si jí projít. Jiná cesta pro nás není. Když v ní vytrváme, rychle poznáme, že Bůh (kupodivu) touží po naší blízkosti a našem společenství. Nejde mu o naše hříchy, ale o nás. Je ochoten překonat všechno, co by mohlo být na naší straně překážkou mezi námi a jím. Takový je zkrátka Bůh - Abrahamův, Izákův, Jákobův, Otec Ježíše Krista! Taková zkušenost vede taky k bázni. Ale už je to jiné. Na počátku člověka drtí Boží moc. Potom zkušenost nevýslovné lásky. Jaký je Bůh grand!? Jak je velkorysý!? Semper maior! Pořád větší - v lásce. Pak se člověk (přes svou nehodnost) odváží přihlásit do služby.
Nejspíš by to chtělo ještě malý dovětek ke čtení z Izajáše. Mám na mysli taková ta slova: "Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven," (6, 10). Zní to hrozně, že ano? Jak tomu máme rozumět? Nemusí to znamenat, že by si Bůh něco takového přál. Ale lidé tak bohužel budou reagovat. Nebudou chtít vidět, slyšet. Budou jednat tak absurdně, že se budou bránit uzdravení a odpuštění. Jako by Bůh proroku říkal: "Posílám tě, Izajáši, prorocky mluvit, ale nelekej se. Bude to vypadat, že to k ničemu není. Tvé slovo - mé slovo - jim bude k ničemu. Bez víry. Tady vězí ten problém. Tvoje prorokování neponese ovoce. Aspoň ne hned. Naopak způsobí nebývalou krizi. Město a vesnice zpustnou. Assyřané je vyplení. Můj lid skončí jako ubohý pařez. Sice úctyhodný pařez po úctyhodném stromu, ale pařez. Ale budeš se divit a všichni se budou divit, co všechno se z něj zase rozvine. Vypleněné vesnice a města budou obnovena. Neobdělávaná země zase ponese úrodu. Tam, kde už nikdo nebude nic čekat, přijde plnost." Cesta k tomu vede přes pařezy, přes nemožné a ztracené situace... Cesta Boží v tomto světě...