„Polibek Jeho tělesnosti“...

Zelený čtvrtek

Ex 12, 1-4. 11-14/ Ž 116, 1-2.12-19/ 1 K 11, 23-26/ J 13, 1-15/ Mt 26, 30-46

Dnešní večerní slavnost je "tak trochu rodinná". Je pochopitelně veřejná, ale přece jen ji vyhledávají spíš ti,kdo tak nějak patří "do rodiny" (=dětí Božích). Ta se pochopitelně nutně nepřekrývá s viditelnými hranicemi církví. Její význam si uvědomí a ocení ji ten, koho nějak "poznamenala podivná láska Kristova".

Možná blekotám, ale snažím se jen vyjádřit něco velmi jemného a přitom reálného. Zároveň se nemůžu ubránit dojmu, že to "pořád není ono". Možná to lépe než doprovodný komentář řekne slavení samo. Uvidíme… :-)

Hospodin, Bůh Hebrejů (= něco jako tuláků), přemohl mocný Egypt, plný bohů a magie a tajemné moudrosti, a vyvedl svůj lid "nahoru" do svobody.

A v návaznosti na to pak o nějakých 13 století později přemohl moc hříchu a smrti tím, že poslal svého Syna, který podstoupil s těmito děsivými mocnostmi odvážný zápas.

Toto Boží dílo nezůstalo pouhou minulostí. Žije v každé době. Je stále přítomné. V něčem velmi zvláštním a křehkém a snad mohu říci i "pochybném". Ve slavení Izraele a Církve. (Včera se scházeli židé k sederu. Byli dlouho do noci vzhůru a znovu zpřítomnili vyjití z Egypta.) Boží záchrana se zpřítomňuje ve společenství lidí. Zákonitě nedokonalých, chybujících a hříšných.            A není to na závadu, právě naopak. Žádný kamenný památník, žádná pyramida! Nic takového! Jen živí lidé, co se setkávají. Živí, svobodní lidé, co se setkávají, spolu jedí, povídají si o Božím díle a… pomáhají si.

Slavení těchto Božích činů poznamenává naše životy i vztahy. Děkujeme za ně, učíme se žít jako svobodní lidé, jako lidé naděje. Odpouštíme si, pomáháme si na cestě víry, dělíme se o posilující chléb.

Lámat chléb (=jeden z výrazů pro eucharistii, večeři Páně) znamená dělit se. Nenechat si chléb pro sebe, ale dát i bližnímu.

Jít si navzájem blíž;

poznávat se;

sloužit si navzájem svými dary a schopnostmi či možnostmi;

uvědomovat si naše zvláštnosti i to, co máme společné;

poznávat, že spolu tvoříme tělo Kristovo;

že i v nás a mezi námi proudí Kristova krev (= jeho život).

Tam, kde se to děje, kde to aspoň směřuje k tomuto cíli, tam se stává Kristova láska přítomnou.

Kristus si přeje být takto přítomen. Touží se setkávat s lidmi tímto lidským způsobem. Je to velmi silné a jednoduché zároveň.

A ještě jednu myšlenku. Nevyplývá přímo z biblických textů, ale z přemýšlení o nich. To přemýšlení se odehrálo v podmínkách komunistických žalářů padesátých let minulého století. V knize rozhovorů s jezuitou Janem Rybářem jsem objevil nádhernou myšlenku: "Eucharistie – Chléb a Víno – je způsob, jak se nás může tělesně dotknout zmrtvýchvstalý a oslavený Ježíš. Je pošetilé lámat si hlavu "transsubstanciací" [nebo její kritikou :-)] namísto toho, aby člověk děkoval za všemohoucnost lásky Ježíšovy, za tak hluboké pohlazení, za polibek Jeho tělesnosti." (cit. RYBÁŘ, JAN – BERÁNEK, JOSEF Deník venkovského faráře Praha Kostelní Vydří Vyšehrad KN 2016 s.47)

Proto jsme se tu dnes večer sešli. Abychom poděkovali za všemohoucnost lásky Ježíšovy, za tak hluboké pohlazení, za polibek Jeho tělesnosti.