Počátek ZMĚNY...

3. neděle během roku A
Iz 8, 23-9, 3/ Ž 27, 1. 4-9/ 1 K 1, 10-18/ Mt 4, 12-23

Když jsem minulé pondělí připravoval podcast na tuto neděli, zaujala mne jedna věta z druhého čtení. Pavel do Korinta píše: "Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia...," (1 K 1, 17). Za to by možná v nejedné církvi dnes dostal napomenutí. My dnes počítáme, kolik svátostní bylo vyslouženo. Jestli jich bylo víc než předloni. Srovnáváme se někdy i mezi sebou. Kdo má víc svateb a křtů. Víc křtů, víc svateb, víc svatých přijímání! Čím víc, tím líp! A Pavel si dovolí napsat: "Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil..." Ó, ty hrůzo! :-). Já vím, vytrhl jsem to z kontextu.         A teď se to pokusím napravit.

Takže: nic proti svátostem, ale... sv. Pavel jen připomíná, že prioritou je evangelium, zvěst, poselství... o ukřižovaném Mesiáši... a vzkříšeném. Avšak cesta ke vzkříšení vede přes prohru              a ztroskotání. Problematické poselství, plné paradoxů! Sám sv. Pavel ji nazývá "bláznovskou zvěstí" (1 K 1, 21).

Žít pro Boha a druhé lidi (a tvory), mít je rád a dávat jim přednost přes svými vlastními zájmy, to je ta cesta Boží. Takhle to Bůh dělá. Takový je Bůh. To tvoří klíč k novozákonnímu poznání (no, ono je vlastně i starozákonní): "Bůh je láska." (1 J 4, 16) Bůh se nebojí slabosti, prohry, ztroskotání v tomto hříšném světě. Toto přijmout a s tím se ztotožnit, o to jde v křesťanství. Obřady, svátosti to jen vyjadřují řečí znamení a akce. My lidé tohoto světa to takhle potřebujeme. Slovo se musí vtělit.

Ukřižovaný Mesiáš, který zůstal s námi až do smrti, zjevuje, že láska má větší moc než smrt, násilí, strach a všechno zlo, které si dovedeme i nedovedeme představit.

Ukřižovaný Mesiáš je tu pro všechny, zvlášť pro oběti nespravedlnosti, pro zabíjené, mučené, pro zapomenuté i pro trpící stvoření. Ukřižovaný Mesiáš osvobozuje a na něm lze vytvořit jednotu, která nesvazuje a neutlačuje.

Církev je takovým sebráním lidí. Vzorkem lidstva. My v církvi - i malé - jsme tak rozmanití! Tolik rozdílů! Tolik názorů a výkladů! Tak těžko hledáme shodu! Občas si lezeme na nervy a někdy se        i hádáme. S některými máme problém mluvit. Kamarádíme jen s těmi, co mají křesťanství přinejmenším podobné tomu našemu. Až když přijmeme hodnoty ukřižovaného Mesiáše a aspoň trochu víc je pochopíme, zjistíme, že navzdory všem rozdílům, se můžeme taky přijmout navzájem. Přece jen patříme k sobě. Přesněji řečeno: tomu Ukřižovanému a k sobě navzájem.

Také Ježíš v evangeliu přináší zvěst. "Vláda nebes se přiblížila. Otevřete dveře a poznáte ji." "Bůh bude vládnout. Ve vás a mezi vámi." Nové vztahy, nové postoje, nové porozumění, svoboda, světlo, veliké (viz dnešní Izajáš) a radost: to všechno může začít. Je to věc vašeho rozhodnutí. Mám na mysli rozhodnutí přijmout to, co Bůh nabízí.

V tomto Ježíši, který se stane ukřižovaným Mesiášem. Ukřižovaný Mesiáš se jeví jako pošetilost        a bláznovství, ale ve skutečnosti je to Mesiáš milující až do krajnosti, bez hranic.

Apoštolové jsou vybraní nikoli ke své osobní spáse. Nejde o ně, ale o druhé - o všechny. Oni ti apoštolové dali svůj život této zvěsti, aby ji šířili dál, aby ona naplnila celé lidstvo. "Bůh se ujímá vlády právě v Ježíšovi z Nazareta."

První reakcí a zároveň předpokladem má být pokání (ř. metanoia). To znamená "změnit pohled, názor", "podívat se na všechno JINAK". Připustit, že to vše je a může být JINAK. Tak, jak to vidí Ježíš. Tak to vidí sám Bůh. V tradici křesťanské spirituality se tomu říká přijmout Kristovo smýšlení (Fp 2, 5; např. ignaciánské exercicie) nebo taky Kristovu mysl (1 K 2, 16; ř. nús). Můžeme tohoto Ježíše          (i my po staletích) pomocí biblických textů natolik poznat, že si jeho pohled osvojíme nebo "začneme osvojovat". Není to lehké, avšak nikoli nemožné.

Změna je možná. I když je to psychologicky tak náročné. Změna je možná. Je blíž než tušíme.            V tomto Ježíšovi. On je jejím počátkem.