Nová smlouva, velekněz a SMRT…

21.03.2021

5. postní - cyklus B (Judica)
Jr 31, 31-33/ Žd 5, 5-10/ J 12, 20-33


Připravte se, že dnes to bude delší... a když říkám, že delší, tak fakt delší :-). Každé biblické čtení vezmu extra. Blížíme se Svatému týdnu. To je veliké a zároveň děsivé tajemství ukřižování. Kdo se mu chce přiblížit - a to asi chceme všichni - toho se dotkne něco z té hrůzy. Tak to prostě je... Smrt není žádná sranda.

Tak pojďme na to. První čtení z Jeremjáše ještě nebude tak hrozné. Nová smlouva pro Izrael        a Judsko. Starověký člověk (a nejen ten) důvěřuje starým, osvědčeným věcem - nejlépe těm prastarým. Nová smlouva - to už něco musí být! Výraz "smlouva" berme spíš obrazně. Je to dar - závazný dar. Bůh se Judsku řítícímu do už do neodvratného prů... švihu, zavazuje, že svůj vztah k němu postaví na nový level. "To budete koukat!" A zavazuje se nejen Judskému království, ale také Severnímu Izraelskému království. To bylo takové paralelní království. Větší, mocnější a schopnější než Judsko. Z pohledu Judska odpadlické, ale z pohledu dějin byly věci mnohem složitější. Je o tom moc zajímavá knížka Israela Finkelsteina "Zapomenuté království".   V době Jeremjáše už nějakých 130 let neexistuje. Část jeho obyvatel utekla do Judska a přinesla     s sebou různé tradice, příběhy a texty - a taky různé další dovednosti. Pozvedli malé zapadlé královstvíčko. Severní Izrael byl skoro zapomenut, rozprášen a ztracen. Ale Bůh na něj pamatuje. Dokonce je jmenuje před Judou. Těm nejzapomenutějším věnuje prioritní pozornost. To je náš Bůh! Taky tedy NOVÁ SMLOUVA. Jako by tím říkal: "Jste v pěkném svrabu... zvorali jste to... je mi vás líto... a chápu, že jste naštvaný nebo tak skleslí, že o mně ani nechcete slyšet natož se ke mně modlit..., ale není to konec. Nikdy tomu nevěřte, že to je konec. Já s vámi neskončil. Kdepak!"

Teď ten list Židům. Budu působit pedantsky, ale ten dopis se jmenuje přesně Hebrejům (řecky: Pros Hebraiús). Jeho zvláštností je, že Ježíše podává jako Velekněze. Podle řádu Melchísedechova. To je narážka na Ž 110. Ten znáte. Melchísedechovské - to je úplně jiné kněžství. Mnohem starší než Áronovské. Tak to má větší váhu :-) (Jsme ve starověku).

Tady už to začne víc bolet. Ježíš jako Velekněz "s bolestným voláním a slzami přinesl oběť modliteb  a úpěnlivých proseb... a byl vyslyšen (ř. eisakústheis - passivum divinum?) pro svou pokoru." "Pokora" to zní takové vzorně křesťansky. Taky by se dalo říct: úct, bázeň, ostych (ř. eulabeia). Byl to Velekněz a nic extra ze sebe nedělal. Neprožíval se. Nic si pro sebe nenárokoval. Pro svůj postoj byl vyslyšen. Jak? Jak Bůh odpověděl na jeho modlitbu? Přemýšlejme o tom. Zvláště teď - v pašijovém čase. Co smíme doufat my, pokud následujeme právě tohoto Ježíše a modlíme se    v jeho jménu. A to bychom měli, že :-)?

A jdeme na evangelium. Někteří Řekové - židé z diaspory mluvící řecky nebo řečtí proselyté? Ale to není podstatné. Chtějí vidět Ježíše. Tedy taky ho slyšet, potkat se s ním. Zajímá je. Chceme vůbec vidět Ježíše my? Opravdu? A co vůbec od něj chceme?

Nicméně Ježíš tak, jak to u Jana dělá, místo toho udělá svým učedníkům přednášku o Smrti... Tedy abych byl spravedlivý, ne o smrti obecně. Ale o to jedné, jedinečné, osobní. (No, ale to je asi každá smrt). Tak o té své. "Nezemře-li pšeničné zrno, nevyroste z něj nová rostlina s klasem a dalšími zrny." Zemře-li však, bude klas a další zrna. Tak přinese užitek jeho smrt...

Teoreticky to lze chápat. Proč ne. Dává to smysl. Jenže smrt doopravdy je vždycky vážná...           a děsivá. Je to prostě smrt. Vyvolává mrazivou úzkost z reálné možnosti nebytí, zániku, nicoty, zmaru. Nebo cosi, co se těžko popisuje.

Ježíš se v této úzkosti modlí. Protože znám někoho, kdo trpí úzkostnou poruchou, tak se o to krapet víc zajímám. Vždycky, když narazím v Bibli na slovo "úzkost", zpozorním. Předně náš ekumenický překlad tu není přesný. Ostatní překlady jsem nesrovnával. To, z čeho se Ježíš modlí je spíš rozrušení, rozvíření, zneklidnění duše (ř. tetaraktai = tvar od ř. slovesa tarassó). Kdybych to měl přiblížit něčemu - velmi nepřesně - byla by to třeba panika. Panika, hrůza ze smrti, kterou nějak zná asi každý člověk. Ježíš se modlí. A je vyslyšen. Jako v tom listě Hebrejům. A co dostane? Co? Ujištění, že se v jeho smrti otevře sláva Boží... (ale má jen tento příslib), že v jeho smrti vstoupí sám Bůh do našich smrtí... na rakovinu, na covid, infarkt, při dopravních nehodách atd. atd. Umřeš - umřete, ale do vaší smrti vejde Bůh. Co my na to? Přáli bychom si toto? Nechtěli bychom spíš, aby se nám smrt nějak nakonec vyhnula? Ruku na srdce: co bychom chtěli? Ale Bůh nám dává to, co slíbil v odpovědi na Ježíšovu modlitbu. Nezdá se nám to? Nejsme tak trochu zklamaní?

Ale víra... bez ní to prostě nejde... nás nesměle, klopýtavě (a to je velmi kulantně řečeno), protože my na cestě jen tak lehce neškobrtáme, nýbrž padáme pořádně na hubu a na leccos jiného... Tak všelijak potlučené, zjizvené a zmodrákované, s velkým chvěním a bázní nás víra přivádí k tomu, že to co Bůh jako odpověď na naši úzkost ze smrti dává, je přece jen mnohem větší... Potřebujeme víru. Potřebujeme Bohu důvěřovat. Je to těžké... vždycinky bylo a bude... Ale taková je cesta Boží. Začíná tak divně... děsivě až odpudivě, ale dál prý je Sláva Boží. Bůh, který je dobro, pravda, krása a láska naplno... Nepředstavitelné moře lásky... Už abychom to viděli...!