Nevzdávající se Bůh…
4. postní (Laetare) - B
Nu 21, 4-9/ Ef 2, 1-10/ J 3, 14-21
Bůh chce zachránit zbloudilé, ztracené, nebo jak jsme dnes slyšeli v příběhu z knihy Numeri "uštknuté těmi pálivými hady", všechny ty, co "šlápli vedle" nebo se prostě "netrefili do svého cíle", pro což se v nábožné hantýrce používá výraz "hříšník". V podstatě se tam najdeme všichni.
Bůh chce zachránit. Od samého začátku to tak bylo a platí to dosud pořád. To je Bůh. Náš Bůh. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Otec Ježíše Krista. Zachránit ztracené. To je hlavní poselství celé Bible. I když my si z ní bereme jiné příběhy. Bohužel. Jako bychom měli strach, že mluvit o Bohu, který je láska, je nevýchovné. Ale Bůh, o němž mluví Ježíš, jde hledat ztracené. Vypadá to, že to nemá cenu, že my si prostě říct nenecháme, že jsme "halt" ztracení. Ale Bůh to s námi nevzdává. To je náš Bůh.
Bůh nejen chce zachránit. On to taky dělá. Mnohokrát to ukázal a tu a tam naznačil, že chystá něco ještě většího. Definitivním a nepřekonatelným vrcholem jeho zachraňování je "vydání jeho Syna". Dal svého Syna až do důsledku jako největší příležitost pro ty nejztracenější, pro ty, co si to rozhodně nezaslouží. Jeden by řekl: "Největší risk Boží!" - "A má pravdu, předsedo." Jiný řekne: "Nic ho v lásce nezastaví." Jako by si říkal: "Kdo ví snad si ti lidé přece jen dají říct." A má ještě víc pravdu. A neříká snad Bůh právě toto? V tom je jeho velikost.
To vydání Syna znamená celý Ježíšův život. Od narození až po poslední vydechnutí na kříži. Otec vydává Syna. A Syn se vydává. "Kdoví snad snad si my lidé dáme přece jen říct."
V něm - v jednorozeném Synu - se to všechno stalo, děje se a platí. Všecko v něm a s ním. S ním nás probudil k životu (tj. Oživil), když jsme byli morálně a duchovně mrtví. S ním nás posadil na nebeský trůn v Kristu Ježíši. V něm je k nám dobrý. V něm se stáváme jeho dílem. V něm jsme znovu tvořeni k dobrému životu.
Ustavil jakési spojení mezí jím (Synem) a námi - a všemi lidmi. V něm. V liturgii se říká starobylá formule "skrze něho a s ním a v něm". "V něm". To je ten klíč a hádanka. Co to znamená? On, Ježíš z Nazareta, představuje definitivní, vrcholnou a nepřekonatelnou šanci pro všechny... Jak je to možné? Jak to "funguje"? Nevíme. Víte to snad vy? Nevíme a nechápeme jak, ale věříme (nevíme jak), že to je skutečné. Tradičním křesťanským jazykem se to řekne "přijmout vírou". Prostě tomu uvěřit. Připustit, že toto je skutečnost. Zřejmě ta nejskutečnější. Tomu věříme (klopýtavě, jak jinak?) a toto dosvědčujeme (koktavě, jak jinak).
Přes svůj vztah s Ježíšem (jakkoliv z naší strany slabý a chabý) jsme už nyní nějak spojeni s Bohem a s hlavním proudem života, s něčím nebo někým, kdo přesahuje tento pozemský život a svět. Ocitáme se na hranici něčeho neznámého... velikého a úplně nového... To je vždycky velká výzva a zkouška - pro někoho příliš veliká. Ale jde o to, že nás v takových chvílích nese on... Bůh sám.
Dobře. Ale proč lidé toto nadějné poselství nepřijímají? Ježíš to naznačuje obrazem světla a tmy. V Ježíšovi jsme konfrontováni se samou Pravdou, a tedy také se svou slabostí, nevírou, poraněností, zlobou... a jak všelijak to lze ještě nazvat. Se svými vnitřními rozpory, paradoxy. Boží blízkost odhaluje naše vzpoury, náš vzdor a odpor proti Bohu a životu a smyslu; naši sebedestrukci... náš hřích...
Boží záchrana v našem světě většinou - skoro vždycky - tvrdě naráží. Tak hrozné to s námi je! Nemysleme si, že odpor se týká jen těch druhých. Nemůžeme se v tom poznat taky my?
Boží záchrana tvrdě naráží, ale nevzdává to - a nevzdá to. To je naše naděje. Nás jako jedinců i celého lidstva, světa a tvorstva. Bůh to nevzdává.
Bůh tak moc chce zachránit svět... tak moc... že se to vypovědět nemá. Každý, kdo do toho tak trošičku nahlédne, je z toho "úplně paf"... "úplně mimo sebe"... Jazykem mystiků a básníků je to "extáze"... Když se člověk potká s Bohem a trochu víc mu to dojde... To je tak silné a krásné, až se to nedá vydržet. Ale to potkávání s Bohem - takovým Bohem - se děje pořád - i teď. Toho jsme se stali součástí a jsme...