Nenakloněná naděje...

33. během roku B

1 S 1, (1-3). 4-20/ 1 S 2, 1-10/ Žd 10, 11-14. (15-18). 19-25/ Mk 13, 1-8

"Všechno bude rozmetáno. Nezůstane kámen na kameni." Neznepokojují vás taková slova? Mě tedy ano. I když věříme, že tento náš viditelný svět není všechno. Přesto jsme s ním natolik spjatí, že si ani nedovedeme představit, že by se to mělo rozpadnout. Nedovedeme si úplně představit jiný svět a jiný život. I když se o to pokoušíme a myslíme si to. Společně to zakoušíme, když se si uvědomujeme, jak se náš svět rychle mění. Většinou nám to nebývá příjemné. A osobně to zakoušíme při setkání se smrtí. Zvlášť nenadálou smrtí… Ta konečnost, definitivnost nás může děsit. Může ji vnímat jako bolestnou nicotu a prázdnotu. A přece současně teprve v takových chvílích, jako bychom začínali poznávat ještě něco jiného. Že jsme osobně i spolu s celým vesmírem v rukou dobrého Boha. Že on nás drží. Že jeho vztah k nám a náš k němu, je a bude tím jediným, co zůstane, a z čeho Bůh stvoří nové nebe a novou zemi…

Starozákonní tradice dospěla k poznání, že "po tomto věku"přijde nový od Boha. Židé mu říká Olám haba (=Přicházející svět). Ten budoucí. Mezi tím? Krize. Vyhrocení protikladů, vyvrcholení zmatku, radikální zkoušky… prostě krize. Židovská tradice tomu říká "porodní bolesti Mesiáše". Myslí se porodní bolesti "mesiášského času". Tím začne mesiášský čas… Zrodí se ve velikých bolestech… Toto poznání sdílí i Ježíš se svými učedníky. Je tu však jeden rozdíl.

Ježíšova smrt na kříži a vzkříšení tomu daly nový rozměr. Tak se nám to "zjednodušilo" a zároveň "zkomplikovalo" :-)... "Poslední čas" podivným způsobem vstoupil do našeho času a jaksi se s ním prolnul... Už se to stalo a zároveň se to teprve stane… Žijeme na rozhraní věků (viz 1 K 10, 11). Od Ježíšových Velikonoc a Letnic dosud…

Ježíš o těchto věcech mluví s učedníky na Olivové hoře. Odtud bylo dobře vidět jeruzalémský chrám. Ten byl velkou chloubou. Ježíš jejich hrdost zchladí slovem: Nezůstane tu kámen na kameni. Všechno bude rozmetáno. Mezi tímto světem a tím budoucím bude velký předěl. Bude třeba projít velkou krizí. Není divu, že se učedníci ptají: "Jaké to bude? Na co bude třeba si dát pozor? Jak poznáme, že to je ono?" Také nás to znepokojuje a také se podobně ptáme. Jak máme v různých událostech poznat, jestli je to už ono? Ze začátku to prostě nemáme šanci poznat. "Co máme, Pane, dělat, abychom to nepropásli?"

"Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení…?" A Ježíš odpovídá ve svém stylu. "Hleďte, aby vás někdo nestáhl na dráhu" [= tu svou], která nevede do Božího království. Na bludnou dráhu. Řecky se to řekne: planeó; odtud naše "planeta": hvězda, která nemá stálé místo mezi hvězdami a stále bloudí z místa na místo. Trošku pozměníte kurs, ani si toho nevšimnete, a jste na cestě mimo. Dobře se dívejte, jestli pořád držíte kurs směr Království.

Jak to smíme číst? Třeba: Nenechte na sebe působit vnější věci, události, zprávy o nich, informace. Hleďte zachovat správný kurs. Nenechte se vtáhnout do informačního chaosu.

Ať se děje cokoli -s námi osobně i se společností a církví v ní-, hleďme zachovat kurs, na který nás navedl Ježíš. Držme se toho, co Ježíš považuje za důležité. K tomu si potřebujeme pořád připomínat, co Ježíš učí. Uvědomujeme si, co Ježíš považuje za opravdu nejdůležitější?

Z Listu Židům jsme slyšeli: "Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný." To je hodně podobné. Mnohé je víc a víc v pohybu, "hází to s námi sem            a tam", ale smíme se držet neotřesitelné naděje. (Doslova: nenakloněné;ř. akliné). Ta nám vyplývá  z Ježíšova kříže a vzkříšení. Protože Ježíš vstoupil do nebeské velesvatyně a přimlouvá se za nás, je zdrojem naděje, která jediná nás může podržet i v těch největších zmatcích.

Spolehlivý, (stálý) je ten, kdo nám dal zaslíbení. To je určitě ta nejdůležitější informace do našeho překotného světa. Teď ji ještě správně uchopit.