Nebát se nepohodlí...

2. postní (Reminiscere) B

Gn 17, 1-7.15-16/ Ž 22, 24-32/ Ř 4, 13-25/ Mk 8, 31-38

"Syn člověka musí mnoho trpět… být zavržen, zabit a po třech dnech vstát." Podívejme se na to víc zblízka.

Tak Syn člověka. To je takové obyčejné slovní spojení, ale co všechno za tím je (nebo může být)? Příslušník lidského rodu. Součást množiny všech lidí. Ale může to být také "ten nejčlověčenštější člověk". Pravý člověk. Pravzor a cíl každého člověka. Jenže v knize Daniel (7, 13n) označuje kohosi pověřeného soudem nad všemi lidmi a univerzálního a nekončící vládou. Tedy Nebeský vládce, eschatologická a apokalyptická nebeská postava nejvyšší autority, plná nebeského světla. A když Ježíš mluví o svém utrpení, neříká "já" budu trpět, ale on (=Syn člověka) bude mnoho trpět. Identifikuje se ve svém utrpení právě se Synem člověka. To nám poskytuje bohatou látku                      k přemýšlení.

Co znamená "musí" (ř. dei)? Určitě to tak bude. Je to psáno v Písmech. U Mojžíše a Proroků. Nemusí to být až taková záhada. Když vezmeme chování lidí. Uvážíme, jak do toho může vstoupit ten, kdo je spravedlivý, milující, jako je Bůh, nemůžeme dostat jiný výsledek. Takový člověk dříve nebo později "narazí", "ztroskotá" (Bouše). A co na to Bůh? Nechá to proběhnout. (???) To je pro nás asi největší záhada. Proč? Proč toto trápení? Ale ještě zpět k onomu "nechá proběhnout". Nechá proběhnout, ovšem nikoli jako pozorovatel, nýbrž jako osobní účastník. Sám se nechá tím "semlít". Spolu s tím, kdo trpí. Kde je Bůh v tomto světě? S chudými, opuštěnými, vyčleňovanými, nemocnými a ztracenými; s těmi, kdo sem nezapadají. Proč? Jen Bůh to ví. Je to jeho tajemství. Kdo ho hledá, najde ho právě tam. Ale taky se může stát, že kdo se zajímá o ty, co sem nezapadají, najde Boha.

Po třech dnech musí vstát. To taky "musí". Ale to už přistoupí další faktor. Tady se potká lidská nátura, spravedlnost Syna člověka s Boží mocí a láskou. A výsledek bude, že vstane. Takto jednoduše se vyjadřuje zmrtvýchvstání: "Ležel-a a zase vstane". Nejen lidská nátura spoluovlivňuje dění, ale také ta Boží. Syn člověka vstane. Musí vstát. Určitě vstane. Protože moc Boží lásky je větší než všechno zlo. "Počítáme"-li s božským faktorem, nemůže to jinak dopadnout.
Problém je tedy jen to, co to konečné "vstání" předchází. "Musíme" v tomto světě nějak padnout. Chceme-li být tam, co Bůh, musíme (další muset) to přijmout. Nelze se tomu vyhnout. Nelze to nijak "ošidit" a "vyzrát" na to. Každá taková úvaha představuje pokušení. Jakkoliv lidsky pochopitelná, je satanská. Je to slepá ulička.

Co to znamená pro náš život? Musíme trpět? Nesmíme být šťastní? " A Naděnko, proč myslíš, že bys měla být šťastná?" řekl nebo napsal Naděždě Mandelštamové, ruské spisovatelce a manželce básníka Osipa Mandelštama jeden přítel.Proč si myslíme, že bychom měli být šťastní? Brání nám Bůh ve štěstí? Skoro to tak vypadá. Jenže… Co to je "štěstí"? Co to je skutečné štěstí? A na čem může být založeno? Možná právě naopak tímto svým učením nás Ježíš přivádí k tomu, abychom skutečné štěstí neminuli. Rozuměj: autentický, pravdivý život… vnitřně svobodný,… zdravě nezávislý. Nemusí to nutně a hned znamenat mučednictví. Může to znamenat svobodu být nekonformní, plout proti proudu, nekřičet s davem… Ale nejhlavnějším rysem tady bude žít s láskou a neváhat být tu pro druhé. "Štěstí spočívá v sebedarování," tak jednoduše to vyjádřil krátce před svou smrtí bratr Roger z Taizé. Roger z Taizé. To zní "z Taizé", ale je to dodnes malá vesnička v drsném Burgundsku. A když se tam rozhodl v roce 1940 usadit a vytvořit ekumenickou komunitu, byl to úplný zapadákov. Ale i to souzní s poselstvím evangelia. Nebát se posledních míst, nebát se nepohodlí, nebát se být jiný… pro druhé a pro Boha. Slovy dnešního evangelia: "Nebát se kříže". Docela obyčejně (bez patosu) ho přijímat a žít. Amen.