Ne tak bude mezi vámi...

17.10.2021

29. neděle během roku B (17/10/2021)
Iz 53, 4-12/ Žd 5, 1-10/ Mk 10, 35-45


Mezi vámi to má být jinak než ve světě. To je parafráze Ježíšových slov učedníkům naštvaným na dva Zebedeovce, kteří se pokusili pro sebe vyloudit přední posty v Ježíšově slávě. "Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují (ř. κατακυριειν), a kdo jsou u nich velcí, utlačují je                         (ř. κατεξουσιαζειν)." Tak to chodí ve světě, ale ne mezi vámi. Jinak řečeno: Ve světě jsou tu všichni PRO TY "VELKÉ A PRVNÍ". Ale mezi vámi (tj. v církvi) jsou tu naopak ti "velcí a první" (pokud už bychom v těchto kategoriích uvažovali) PRO VŠECHNY. Přední postavení znamená službu pro druhé. Druzí jsou tu důležití. Maličcí, bezvýznamní, chudí, znevýhodnění... Kolem nich se to "točí".

Tady se nabízí odbočka k dnešním dvě prvním čtením.

Z Izajáše to byl vrcholný zpěv o trpícím Služebníkovi. Co se s ním děje, je prostě hrůza. Hrůza pomyslet! Natož se na to dívat! Ale co se to tu děje? On (= ten Služebník) je tady zcela pro druhé... pro Boha a pro nás. Jeho velikost spočívá v tom, že je naprosto pro druhé. Všechno, co dělá, nebo je s ním děláno, se vztahuje k nám. V jeho příběhu jde vlastně o nás. Když nám to dojde, přinese to obrat. Prozření! Toto všechno se děje taky kvůli nám! To jsme vlastně my! On se úplně ztotožnil        s námi. Tak moc, že nese všechny naše průšvihy. Co se to tu vlastně děje?! Co to znamená? Jaké to má důsledky? Tomu se potřebujeme učit rozumět. Uniká nám to. Nemáme na to. Ale jen tady: tváří tvář Služebníkovi a jeho utrpení máme nějakou šanci pochopit, co se to tu vlastně děje. Co to znamená být pro druhé.

Druhé čtení z Listu Hebrejům nám představuje Ježíše jako nebeského (=pravého) Velekněze. To znamená, že Ježíš nás reprezentuje před Boží tváří. Ve své službě se s námi - a se všemi hříšníky, bloudícími, unavenými, nemocnými... prostě se všemi se ztotožňuje. Má soucit (ř. μετριοπαθειν)        s těmi, kdo bloudí. Protože sám zažil na vlastní kůži, jaké to je být člověkem v tomto světě.

Ten, kdo je opravdu velký, je služebník druhých. Druzí jsou pro něj důležitější. To je on. Syn člověka nepřišel, aby se nechal obsluhovat, ale aby sám sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.

On je normou naši vztahů v církvi - a vůbec všude.

Že to je těžké, snad netřeba zdůrazňovat. Jsme v tom strašném pnutí. Žijeme ve světě, kde první panují nad druhými, a kde velcí druhé utlačují. A zároveň patříme do přicházejícího světa, kde to všechno má být jinak. A my se mezi tím "plácáme". Neexistuje recept, jak to spolehlivě                        a stoprocentně vyřešit. Každý do toho musíme vstoupit a pokoušet se to dělat. Nejspíš se nám to nebude dařit. Dokud bude tento svět a my v něm, budeme narážet na ten rozpor mezi ideálem            a realitou.

Myslím, že to vítězství vypadá tak, že v tomto pro nás nemožném zápasu přece jen vydržíme            v tom... a neutečeme. Přijde mi to jako takový jákobovský zápas. Naše vítězství může být v tom, že se to budeme učit, jak to ten Ježíš říká - a žije; že přijmeme jeho smýšlení. Že si budeme říkat: "Tak tam chceme jít. O to chceme usilovat. To chceme dosáhnout." A úplně přestaneme řešit sebe a své postavení ve slávě. Jestli vpředu, vzadu, vlevo, vpravo, nahoře nebo dole. A přijmeme, co pro nás prostě připravil Bůh. Jako Ježíš.

Pane Ježíši, věříme a ve svých srdcích cítíme, že tvé slovo je pravda a život. Přitahuje nás k tobě to, že ty žiješ, co říkáš a učíš. Pomoz nám, abychom se nechali vést a pochopili i žili to, co vyznáváme. Aspoň            v klíčových momentech našich životů. Amen.