O strašné tmě a velkém Světle...

Narození Páně (v noci)

Iz 9, 1-6/ Ž 98/ Tt 2, 11-14/ L 2, 1-20

Lid chodící v temnotách uvidí velké světlo, nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti zazáří světlo.
To není žádná poezie. To je hrůza. Aspoň ten začátek. Kdo by chtěl chodit v temnotách? Kdo by chtěl sedět v zemi šeré smrti? To je něco, co si nevybíráme.
Izajášovo proroctví pochází z 8. století před. Z jeho druhé půlky. Ta temnota od těch dob nabývala různé podoby. Tenkrát to byla válka. Galilea a vůbec sever Izraele byla nejvíc "na raně". Muselo to být strašné pro ty lidi tenkrát tam. Pro ostatní to byla předzvěst blížících se hrůz. Často je to válka. Útlak. Bezpráví. Špatné podmínky k životu. Strach z toho, co přichází a vůbec z budoucnosti. Osobní ztráta. Ztráta perspektivy. Pocit bezmoci, který může vyústit v nejrůznější další hrůzy. Dnes zase válka a strach z toho, že by se mohla dostat zase k nám.
Nejsme to také my ti, co sedí ve stínu šeré smrti? A mnohem víc třeba lidé v ukrajinských městech a vesnicích? A v Gaze. A Jemenu? A Mali? A mnoha dalších zemích?"Šerá smrt" to není nějaký zajímavý básnický obrat, nýbrž velmi tvrdá realita. Doslova tam stojí spojení "stín smrti". Což je něco jiného než takový ten příjemný stín v horkém létě.
"No, fuj", řeknete si možná. "Máme dost hrůz v televizi, na internetu a ve světě. V kostele bychom chtěli slyšet něco hezkého. A farář na nás znovu vybalí všechny ty hrůzy."
Nedělám to ze škodolibosti. Jsem na tom stejně jako vy. Hledám navzdory všem těm hrůzám poselství, které by nebylo jen pobožným a laciným plácáním. Dost možná se mi to ani nepodaří :-). Nevím, ale pokouším se o to.Vánoce slavíme v tomto světě a v této době, takové jaká je. Právě do tohoto světa přišel Bůh jako jeden z nás. Do všech těch hrůz. Odtud bereme naději. Upřímně řečeno ani to není vždy jednoduché. Není lehké slavit v této době Vánoce, ale to asi nebylo lehké nikdy. Naše realita se stále "bije" s vánočním poselstvím. Těsně před svátky jsem četl nějaké texty a poslouchal vyprávění rodičů, co přišli o své děti při střelbě na Filozofické fakultě vloni o tom, jak to všechno zpracovávají a co to s nimi dělá. A spoustu dalších příběhů. Třeba kolem a blízko. Třeba o tom, jak se rozpadla některá manželství. Tolik smutku! Tolik bolestí!
Potřebujeme – úplně bytostně – to velké světlo, o němž mluví prorok. A ono tu je. Tiše a nenápadně. Přes všechny ty hrůzy a všechnu tu temnotu. Ono tu je. Není to fyzikální jev. Je to osoba. To všichni víme.
Problém není v nedostatku informací, ale spíš v našem přístupu k nim. Jak tomu světlu otevřít srdce? Jak to udělat, aby přišlo do všech těch našich myšlenek, pocitů a dojmů? Neboli: Jak to udělat, aby se Kristus mohl narodit také v nás.
Možná je dobře si na začátku uvědomit ten kontrast a tuto potřebu. Protože to nás uvádí do pohybu směrem k němu. Že ho hledáme a víme, že ho potřebujeme. Ne jako "třešničku na dortu", ale jako základní potřebu, jako pořádný kus poctivého chleba. Bez "třešničky" se dá žít, bez chleba ne.
Vydat se na cestu k němu nejspíš bude znamenat jít k lidem – zvlášť těm, co to nemají lehké. Tam ho nejspíš najdeme. Tam, kde je tma; tam, kde je zle; tam, kde to vypadá, že už není žádné naděje… Tam nás čeká to, o čem před 28 staletími mluvil Ješajahú. Radost jako ze žní, jako ze svobody po letech poroby… Radost z dítěte - krále, který ponese podivuhodná jména. To se tak tehdy dělalo. Král při uvedení na trůn dostal různá posvátná jména pro svou vládu. Tady je to: "Divuplný Rádce, Božský Bohatýr. Otec Věčnosti. Vládce pokoje". Může být Dítě Divuplným Rádcem, Božským Bohatýrem, Otcem Věčnosti a Vládcem pokoje? No, o tom to právě je.
Ale potřebujeme ho hledat. Potřebujeme se zvednout a vydat se za ním. I když jsme ho už poznali a přijali. Hledat ho. Všechny ty rozpory a bolesti doby, všechno to, co na nás dopadá, nést s vírou…
Kéž se tak děje! Vám i všem vašim blízkým! I těm, kdo nám blízko nejsou naopak! Kristus je nám všem blízko.
Veselé Vánoce!