Nalézat lidem právo...

34. během roku A

Ez 34, 11-16.20-24/ Ž 95, 1-7a/ Ef 1, 15-23/ Mt 25, 31-46

Poslední neděli starého liturgického roku si připomínáme: Krista Krále. Možná bude výstižnější mluvit o Kristovu panování. Bůh mu svěřil nejvyšší moc na nebi i na zemi. Ježíšova moc je jiná. Ne, trochu jiná, ale úplně jiná. To nám ukazují dnešní čtení.

Vícekrát jsme v nich zaslechli slovo "pastýř". To je ve starověku (aspoň ve starověkém Předním Orientu) velmi rozšířený a srozumitelný obraz. Král (a nejen ten izraelský) je prostě pastýř. Tím se chce říct, že jeho úkolem je především pečovat o své poddané. Zejména chránit ty znevýhodněné proti dravosti, nenažranosti a chamtivosti těch mocnějších a bohatých. To je ideál starověkého krále. Od Egypta až po Mezopotámii. Úkolem faraona např. podle starých textů je "nalézat lidem právo". To znamená "zachránit slabého z ruky silného", "aby slabé nezahubila chamtivost silných". Král to je prostě služba. Poslání. Je pochopitelně otázkou, jak byl tento ideál skutečně naplňován. Tady si nemůžeme dělat žádné iluze. Ale i tak má tento ideál svůj význam. Formuje myšlení lidí po staletí. Tak je v základech naší civilizace ideál panovníka, který slouží. Ani v Izraeli nenajde až na výjimky panovníky, kteří by tento ideál naplňovali. Do této souvislosti mluví Ezechiel. A je to velmi tvrdé slovo. Ti, co měli tehdy v Izraeli pást – tedy starat se a chránit své poddané, se starali hlavně o sebe. Tak se království v Izraeli zhroutilo. A s ním vlastně všechno. Část lidí skončila                            v babylonském zajetí. Část zůstala ve válkou zpustošené zemi vydaná napospas loupežníkům, zvířecím, ale lidským lidským dravcům. Jako ovce bez pastýře. Bez zastání, bez ochrany,                      v naprosté nejistotě. Do této nejistoty mluví Bůh: "Sám se ujmu ztracených. Najdu je a přivedu zpět. Podvyživené nasytím. Poraněné ovážu a ošetřím jejich rány." To je ta naděje. Dopadlo to špatně, ale Hospodin připravuje něco nového a lepšího. Prostřednictvím Davida se ujme svého lidu. Ovšem nepůjde to bez soudu. Pán rozsoudí své ovce. Ujme se podvyživených a vystrašených. S vypasenými a sebevědomými si to vyřídí. My máme soud spojený s hrůzou. Jako by soud automaticky znamenal odsouzení. Ptáme se: Co když mezi odsouzenými budeme i my? Ano, soud v nás vyvolává nepříjemné pocity. A přece slovo o soudu představuje hlavně naději. Soudit znamená ujmout se vlády, dát věci do pořádku, nastolit spravedlnost. Konečné slovo v našich životech i v našich společných dějinách bude mít ten, který je opravdu dobrý a Láska sama. Tedy soud nepochybně představuje něco těžkého, ale také a především dobrého.
Evangelní podobenství o soudu patří k dobře známých textům. Syn člověka roztřídí dobré a zlé podobně jako pastýř odděluje ovce od koz. Podle čeho to roztřídění proběhne? Tady nás čeká překvapení. Celá Bible a vůbec život s Bohem je jedno velké překvapení. Tak podle čeho? Nikoli podle velikých idejí, etických či duchovních konceptů, nýbrž podle každodenních drobných činů pomoci a lásky. To, co možná bereme jako samozřejmost, čeho si ani nijak zvlášť nevšímáme. Právě takové činy se ukážou jako to nejdůležitější.

Napadá mě v této souvislosti ještě jedna myšlenka. Až se ji bojím vyslovit, jak mi přijde pobuřující. Co když (:-) třeba ti dobří mají nějaké hříchy a nepořádky ve svých životech. Možná jsou rozvedení. Možná v něčem selhali a zklamali. Možná je kvůli něčemu odsuzujeme. Možná jednají proti některým místům Bible. A přece podle toho nebudou uvrženi do věčného trestu, protože nebyli lhostejní k nouzi druhých. A obráceně…

No, a když odtud uvažujeme o povaze Ježíšovy vlády, poznáváme, že on se nestaví nad lidi, nýbrž ztotožňuje s těmi nejméně významnými a vlivnými. A tak je vlastně dělá významnými a vlivnými.
No, a snad ještě něco maličko k epištole. Na Ježíšovi Bůh nejzřetelněji ukázal, jak moc mu záleží na nás lidech a ostatních tvorech. A co všechno on (Bůh) v péči o ně dokáže.

Ježíš je tu ten První, protože nám všem otvírá cestu. A on je taky cílem našeho putování. Je Hlavou, protože jím začíná něco opravdu nového. Je Hlavou, protože on všechno v sobě sjednocuje. A nese to vzhůru do nebeské slávy. A není to vlastně "TO", ale jsme to my (=různí lidé a různí tvorové).

V Ježíšovi se ten krásný ideál vládce pečujícího o nejchudší a nejslabší, konečně naplňuje. On nás nese "vzhůru" do nebeské slávy. Tu si zatím neumíme představit. Jen víme, že to bude moc, moc krásné.