Najít své místo…

Svatá Rodina (26/12/2021)
1 S 2, 18-20,26/ Ko 3,12-17/ L 2, 41-52

Najít své místo... (kázání při bohoslužbě)

Boží hod už máme za sebou. Znovu jsme slyšeli vánoční evangelium. A teď...? O tom máme rozjímat. To znamená přemýšlet o tom. Nějak to v sobě zpracovávat. To je krásné. I když to není jednoduché. Ale stojí za to se o to pokoušet.

Tak to bývá s hlavními svátky: Nejdřív Událost. To, co se stalo. Třeba Narození. A odtud se odvíjí další hledání. Rozjímání. Co to všechno vlastně znamená? S čím vším to souvisí? A hlavně: Jak to souvisí s námi? Ono to totiž souvisí s námi. Stalo se to taky kvůli nám, i kvůli těm, co máme rádi, ale kvůli všem. To je smysl Božích svátků a všeho, co Bůh dělá: On myslí víc na druhé než na sebe. On vychází ze sebe a jde nám (do tohoto "my" smíme zahrnout celé stvoření. On je dokonale PRO druhé. Tak by to řekl asi filozof. "Bůh je láska," napíše sv. Jan (1 J 4, 8.16)

Tak jsme znovu slyšeli: "Slovo se stalo tělem." "Bůh se stal člověkem."

Co to vlastně je "být člověkem"? Co všechno to obnáší? A jak v tom svém "obyčejném" životě zakoušíme Boží přítomnost? Snad nám k tomu napomohou dnešní čtení. Snad... :-)

První čtení dnes bylo o Samuelově teenagerovství. Jako těžce vymodlený hoch vyrůstá coby chrámový služebník v Šílu. (Jak to tak za starých časů bývalo: "Vymodlili jsme si ho, tak bude farářem...") S rodinou se vidí tak asi jen jednou za rok při výroční rodinné slavnosti. Vyrůstá                v chrámu. A vyrůstat v chrámu není vůbec jednoduché. Protože to není ideální prostředí. Vždycky tam poznáte hlavně lidskou slabost a hřích. Starý kněz Élí byl asi hodný, ale slabý. A jeho synové své kněžské postavení zneužívali. Tak znevažovali bohoslužbu, oběti i sám chrám. Když se řeklo oběť, tak lidé jen tak ušklíbli... Věděli své... V tom vyrůstá Šemúel. A přece vyrůstá při Hospodinu oblíben u Boha i u lidí.

Jako evangelium jsme slyšeli, jak to tradičně tuto neděli bývá, jeden ze tří příběhů z Ježíšova dětství. Letos o dvanáctiletém v chrámě. To už vlastně není dětství. Co se z toho dovídáme?

Ve Svaté Rodině měli taky obyčeje - zvyklosti. Dnes bychom řekli rituály. Ty vycházely z tradic Božího lidu. Tak se chodilo na Pesach do Jeruzaléma. To nebyla čistě "duchovní akce". Nic v našem životě není čistě duchovní. V takové pouti byl kus "turistiky". Fyzický výkon. Změna. Byla to společná akce větší komunity. Nepohodlí cesty. Tlačenice v přeplněném svátečním městě. Takové to vyjití z "komfortní zóny". A pak taky zážitek upevňující víru.

Ale to je pořád rámec. Vlastní příběh teprve přijde. Nebo zápletka.Jošua jim dospívá. Brzy se stane dospělým (tj. za sebe odpovědným židem). Zná tradice a posvátné texty. Umí je číst, přemýšlet          o nich a diskutovat. Dospělým se žid stává ve třinácti. Obřadem bar- micva ("bar micka"). Tak Jošua nám dospívá. V této fázi člověk hledá sebe sama. Tak to bylo i s Ježíšem. V Jeruzalémě se mu otvírá svět učenců a diskutérů. A proti tomu "ten Nazaret se svou dílnou..." Jak je ten svět znalců Tóry lákavý?! Ach, to by byla krása zabývat se Božími písmy...! Zkuste si aspoň na chvilku představit touhu dvanáctiletého chlapce nebo děvčete po poznání...

A teď totéž z pohledu rodičů. "Synu, co jsi nám to udělal? Vždyť jsme tě s úzkostí (!) hledali. " - A on na to řekne: "Jak to že jste mě hledali?" To už jsou ty Ježíšovy typické reakce. Co tím myslel? Možná něco jako: "To nebylo vůbec potřeba hledat mě a pobíhat po přeplněném městě! Jak vás mohlo napadnout, že bych byl jinde? Vždyť musím být tam, kde jde o věci mého Otce!"

O jakém Otci to mluví? Nemohlo to zabolet Josefa? Nevíme. To jsou naše myšlenky. Co víme, že tomu nerozuměli tomu. Nechápali, o čem Ježíš mluví. Nedivme se. I když některé věci víme, trvá nám dlouho (někdy ani celý život na to nestačí), než se opravdu otevřeme Božím tajemstvím.

Evangelista vypráví příběh. My nad ním přemýšlíme a promítáme si do toho své příběhy                      a zkušenosti. Jak to tenkrát ten Ježíš s Josefem a Marií vyřešili? Za sebe bych řekl: Ježíš se rozhodl pro Boha. Ale jeho rozhodnutí se pro Boha nebylo na úkor vztahů s lidmi. Byl Boží a současně lidský. Odešel s nimi do možná nudného Nazareta, do té dílny... a byl od té doby tak nějak "víc"        s Bohem.

My v různých etapách znovu a znovu řešíme tu otázku: "Kdo to vlastně jsem? Kde je mé místo?" Někdy cítíme nudu a potřebu něco udělat, vyjít ze stereotypu - i náboženského a církevního.

Jak se v tom všem najít? Recept nemám. Taky to hledám. Ale nad tímto příběhem mě jen tak napadlo, že to můžeme a myslím, že dokonce máme - hledat u Ježíše. Všechno mu to říkat... Anebo někdy jen tak beze slov být s ním... otevřít mu srdce a myšlenky a pocity, aby to on sám mohl vidět a dotýkat se toho... On je klíčem k nalezení našeho pravého místa v životě.... O tom jsem pevně přesvědčen.