Na cestě k nevýslovné naději…

7. velikonoční (Exaudi) - Nanebevstoupení A

Sk 1, 1-11/ Ž 66, 8-20/ Ef 1, 15-23/ J 17, 1-11

Dnešní kázání bych si dovolil postavit hlavně na čtení z Listu Efezským. V souvislosti s tímto úryvkem mě v pátek napadly dvě otázky: Jak na tom jsme a jakou máme perspektivu?

Nebo taky: Co s námi může a chce udělat Bůh?

Víme to. Všechno to ukázal na Ježíšovi. Vydal ho, vzkřísil ho a nakonec dal mu nejvyšší místo. Učinil ho hlavou všeho. Nade všechny mocnosti a jména. Hlavou církve a obnoveného tvorstva. Církev tu představuje něco jako "zárodek" obnoveného tvorstva. "My jsme budoucností." To zní děsně nafoukaně. A bylo by to děsné nafoukané… Ale (zase to "naše ale"). Ale my sami jsme v procesu obnovy. Zatím nehotoví. Jako hlína v jeho rukou, kterou on "hňácá". A nemá to s námi lehké. Udělat z nás ladné a "užitečné nádoby" :-). Jsme taženi "vzhůru" a za námi je "taženo" ostatní tvorstvo. Jsme možná jen "o trošku napřed". Ale taky se o to víc vyjevují "vady na naší kráse".

To místo v nebi, ta velikost a sláva, není jiná než měl Ježíš mezi námi na zemi, když chodil Galileou, Samařskem a Judskem. Je to pořád on. Ten samý Pán. Nezměnil se. Nikdy mu "nešlo            o slávu". Ani o jeho postavení. Vůbec mu nešlo o něho samého. Jak cituje sv. Pavel v Listu Filipským: "Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl." Jsa Bůh stal se člověkem        a ve světě lidí si vybral někde vzadu a dole místo služebníka. (Klidně bychom mohli taky přeložit jako: "otroka". Prostě toho, koho ostatní přehlídnou. S kým ani nepočítají. Nikoli, ze záliby                  v utrpení a ponížení. Měl k tomu úplně jiný důvod. Nám pořád zní nepochopitelně: Svobodu v lásce. Když člověk objeví Boží krásu a víc nepotřebuje a úplně zapomene na sebe.

My ho následujeme. To znamená: vybíráme si tuto jeho cestu. Bereme za svou jeho volbu. Opravdu? Neříkám to proto, abychom se navozovali špatné svědomí, ale abychom si to připomínali. Kým on je a co to znamená následovat ho. Třeba při každém slavení večeře Páně. Jak se Ježíš rozdává. "Toto je moje tělo, které za vás vydává." To není myšleno "jako". Kdepak! "Smrtelně vážně"! Vypadá to, že ztrácí úplně všechno, a přitom konečně všechno dostává. (I pro nás a za nás). Říkám to, abychom si připomínali tuto jeho cestu. A pocítili aspoň občas něco z té jeho radosti a svobody.

Právě tak a v tom se stal Hlavou všeho. Toho obrovského víření a přeměňování množství energií, hmoty, živého a neživého kosmu, rostlin, zvířat a lidí se všemi jejich výtvory, se vším dobrým, krásným a pravdivým, co v tvorstvu lze nalézt.

Stal se plností. Buďto on sám nebo spíš on ve svém spojení s námi. Plnost. To je takový mysticko-filosofický pojem. Tehdy velmi populární a žádoucí. Řecky se to řekne pléróma. Tato tajemná plnost je něco jako souhrn všech božských sil, všeho božství. Ale taky to může znamenat prostě naplnění jako výsledek nějakého procesu. "Plním, plním, až se jednoho dne nádoba naplní". Svět je stvořen tak, aby se sám rozvíjel a směřoval k nějakému cíli. Svět je v pohybu odněkud někam. Je to fascinující zjištění. Kampak to asi všechno směřuje? Tak tuto tajemnou plnost, ono "kam to všechno víří a kolotá", najdeme v Ježíši, který tak miluje, že už "neřeší sebe". Který byl ukřižován. Který projevil nepředstavitelnou lásku. Tak velikou, že překonala všechno. A spojila nebe a zemi. Ta největší krása, to největší naplnění všeho se děje jedině a právě v něm.

A my se toho účastníme. Nezaslouženě. Prostě jsme přijali pozvání. Vstoupili jsme a obrazně řečeno "jedeme vstříc nevýslovné kráse". Neumíme to. Ale necháme se jím prostě "táhnout". Důvěřujeme mu. Stali jsme se jeho součástí a on zase naší. Jsme spojeni s ním spojeni v jedno tajemné tělo. Někdy se tomu říká "kosmický Kristus". Nebo taky "korporativní osobnost" (Ratzinger v návaznosti na Pedersena). Lidstvo. To je to hebrejské slovo Adam. Znamená člověka: jednoho, ale taky všechny lidi dohromady. Lidstvo. Všichni Adamové v jednom "Mega Adamovi". To je Kristus. Spojen s námi lidmi a tak i se všemi tvory.

A všechno to nevýslovné a vznešené a ušlechtilé vychází z lásky, jakou miluje Ježíš. Úplně stejně miluje Bůh. Ta veliká láska se projevuje velmi obyčejně. Velmi lidsky. Tím, že si všímám druhých lidí, myslím na ně, na jejich starosti i radosti. Tak jak jen můžu. A postupně se toho "dostávám víc      a hlouběji".

Jsme na cestě k úžasné naději. Kéž si to uvědomujeme už teď! Ve všech těch zmatcích a nejistotách a podobných věcech…