Modlit se jako Kristus...

Téma dnešní neděle je jasné.

Než se do něho pustíme, tak alespoň pár poznámek ke druhému čtení. Naše přijetí Krista za Pána

se musí projevit v našich životních postojích. Kristus je klíčem k našemu životu i celému světu. Na

něho máme pořád myslet. Jím se inspirovat. S ním být. S ním všechno sdílet. On je nejdůležitější. To

neznamená, že by všechno ostatní bylo k ničemu - svět, filozofie, moudrost, náboženství, obřady,

zvyky atd. Rozhodně ne! Jen ve spojení s Kristem to všechno dává nejvíc smysl. On (= Kristus)

představuje nejskutečnější skutečnost. On nejvíc JE. Všechno ostatní je ve srovnání s ním jako stín.

Bez Krista to nedává smysl. A my Krista naštěstí nemusíme složitě hledat. On k nám přichází             a mluví. On nás oslovuje. Říká nám: "Jsem tady pro vás."

Z evangelia jsme slyšeli Lukášovu verzi Otčenáše. Jinou, kratší, než obvykle používáme. Proč někdy

neudělat změnu a nemodlit se aspoň občas tuto verzi? Může nás to vyvést ze zaběhnuté rutiny.

Může to obohatit náš náboženský myšlenkový obzor i modlitební život.

Když Ježíš učí apoštoly modlit se, nedává jim jen nová slova. Nejde tu o slova. On nás uvádí blíže

k Bohu. Bere nás do Boží rodiny. Bůh je Otec a my jeho milované děti. Kdo všechno do toho "my"

patří, ví jen Bůh sám. Ale smíme tušit, že ten okruh bude větší než si představujeme. Jako děti

smíme být smělí i v modlitbě. Nemusíme se bát o něco poprosit. I kdyby se nakonec ukázalo, že je

to hloupost. Bůh nás má rád a rád nám dává své dobré dary. Zvláště svého Ducha. Tedy vlastně

sebe sama, svou lásku, svou svobodu... do našich srdcí.

Jako takový předobraz smělosti a svobody v modlitbě nám byl představen náš otec Abraham.

Minule jsme četli o tom, jak ho navštívil Bůh v podobě tří pocestných a oznámil mu, že za devět

měsíců se mu a Sáře narodí Smíšek (Jicchaq). A toto vyprávění dnešní čtení na to navazuje. Jen

jsme kousek přeskočili. Škoda! V tom, co jsme nečetli, Bůh sám cítí za správné (jen považte!)

zasvětit Abrahama do svého záměru zničit Sodomu a Gomoru. Nemusí, ale dělá to. Proč? Čeká, co

Abraham na to. Taky se ho to týká, poněvadž tam má rodinu. Ale nejen proto. Vždyť v jeho

potomku mají být požehnány všechny čeledi země.

Snad to můžeme trochu víc zobecnit. Na místo Abrahama dosaďme "lid Boží" a na místo "Sodomy

a Gomory" svět. Tím nechci nikterak srovnávat, natož soudit. Bůh volá svého přítele Abrahama,

svůj lid, aby spoluutvářel dějiny. "Co ty, Abrahame, řekneš na tu Sodomu?" - "Co ty, můj lide,

řekneš na dění ve světě?" Naše úloha je však mnohem skromnější. Nejsme ti, co všechno vědí a cítí

se povoláni rozdávat rady. Naše úloha je jiná. To uvidíme na Abrahamovi.

Křik ze Sodomy a Gomory není křik prostopášníků a opilců či účastníků orgií. Nejspíš to bude křik

utlačovaných a utiskovaných, všech obětí nespravedlnosti. Bůh nejprve města navštíví. Chce zblízka zakusit, jaké poměry v těch městech panují. Dává jim tím poslední šanci.

Ale podívejme se, jak na to všechno reaguje Abraham. Neřekne: "Dobře ti, Sodomo, tak! Patří ti

to!" - Ne, on se za ta hříšná města přimlouvá. Ano, (chcete-li) smlouvá. Nesoudí. Prosí. Modlitba

představuje mocný nástroj. Právě takto ho máme užívat.

Ano, jsou to hříšníci, ale co když se tam najde 50 spravedlivých? Zahubíš je taky? Ale možná se

tam najde jen 40 spravedlivých. Možná 30. Možná jen 20. Anebo jen 10? Co pak? Spravedlnost byť

v menšině, má větší váhu než hřích. 10 spravedlivých mohlo zachránit hříšná města! Nakonec se

nenašlo ani těch deset. Ale ti, co byli spravedliví - Lot a jeho rodina - byli zachráněni.

Hospodin Abrahamovu smělou modlitbu přijal. Taková modlitba se mu líbí. A právě tímto směrem

nás Ježíš vede.