Modlit se aspoň trochu jako Ježíš...

5. velikonoční A

Sk 7, 55-60/ 1 P 2, 1-10/ J 14, 1-14

Přichází čas rozloučit. Odchod (tedy Ježíšův) se přiblížil. V kontextu evangelia to znamená zatčení, ukřižování a smrt. V kontextu našeho liturgického roku to znamená Ježíšovo nanebevstoupení (tedy ukončení doby zjevování Vzkříšeného). Odchod to zní smutně. Ale Ježíš nás učí dívat se na i to jinak. Ježíšův odchod znamená taky začátek něčeho nového.

Odchází, aby nám připravil bydlení v Božím království. Bůh (zní to neslýchaně) se stává naším domovem. Všichni cítíme, co znamená "domov". Všichni potřebujeme domov. Ježíš nám zprostředkovává domov u Boha. Neumíme si to ani moc představit, ale tušíme, že to je moc krásné, slavné a nadějné.

Odchází, ale ne tak úplně. Zůstává s námi… tajemně (tedy skrytě a vnitřně). Stává se "ústřední bodem" obnovovaného stvoření. Kolem něj a od něj se všechno dává do pohybu k naplnění. Vzhůru a dopředu! Směr Boží království! Teď to teprve začíná. Někde v hloubce všeho se obrací směr pohybu. Všechno víří a krouží vzhůru do života v Bohu. "Kristovo vzkříšení uvádí všechno do pohybu,"            (sv. Maxim Turínský).

Ježíš je ta cesta, pravda i život. (To nejsou "tři věci", ale jedna v různých aspektech. Ta cesta a ta pravda a ten život. Všechno v jednom.) Když se budeme zabývat Ježíšovým smýšlením, jeho rozhodováním a životním nasměrováním, a budeme si je osvojovat, "dovede nás to do nebe". To neznamená, že do nebe nedojdeme sami svou aktivitou. Přijetí Ježíšovy cesty za svou nás připraví…, "přivede ke správném výtahu". Je to cesta Ježíšovy lásky. "Kenotické lásky", řekl by teolog. Ta neprosazuje sebe, nýbrž dává přednost druhým před sebou samým. Jde vstříc nicotě a nebojí se, protože naprosto důvěřuje Bohu. Snadno se řekne, ale uskutečnit to lze asi jen trpělivým, namáhavým, celoživotním duchovním spočíváním v Ježíšově blízkosti. Nebo jinak řečeno: dá se to jedině "odkoukat" léty trvajícím společenstvím s Pánem.

To nás nejen "dovede do nebe" (anebo "přivede nebe k nám"), ale se ukáže jako ta nejskutečnější skutečnost, které obstojí i v těch největších otřesech. Pravda je v biblickém myšlení to nejpevnější, nejstabilnější. Až se všechno sesype, pravda jediná tu zůstane. A ukáže se zároveň jako život, který měl Bůh od počátku na mysli, když nás tvořil. Život, který byl světlo lidí, které osvěcuje každého přicházejícího do světa, (viz J 1, 4.9). Život, který všichni chceme. Pro něj jsme stvořeni i vykoupeni. To všechno se nám otvírá v Ježíšovi.

Ježíš zjevuje "podobu Otce". "Kdo vidí mne , vidí Otce." Odpověď na otázku: Jaký je Bůh?, najdeme      v Ježíšově životě. V celém jeho životě. Od jeho dětství až po smrt na kříži a vzkříšení. Klíčový v tom bude úsek kolem ukřižování. "Tady hledíme Bohu do tváře nejvíc zpříma."

Hlavní "moc" učedníků (tedy: církve) představuje moc modlitby. Modlitby v Ježíšově jménu. To znamená v niterné jednotě s ním. Důležité je tu poznávat, jak a hlavně, za co se modlí Ježíš.                V Kristus nejde jen o to se modlit, ale modlit se "aspoň trochu jako Ježíš". Jakpak se to vlastně modlí Ježíš?