Milováni NESMRTELNÝM...
32. neděle během roku C
Jb 19,23-27a/ 2 Te 2, 1-5. 13-17/ L 20, 27-40
Máme takový dušičkový čas. Docela rychle se blížíme ke konci starého liturgického roku. To nás vede k myšlenkám na "poslední věci": smrt, soud… Když myslíme jako křesťané na smrt, myslíme tím současně na vzkříšení. Jsou to jakoby dvě strany téhož tajemství. Smrt a vzkříšení. Obojí znamená: všechno pustit ze svých rukou a padat do prázdnoty, až nás zachytí... milující Boží ruce… Věříme nejen, že nás Bůh v umírání neopustí, ale mnohem víc. Dá nám nová těla a obnoví celé stvoření. K tomu se upíná naše naděje.
Z Jóba jsme slyšeli známá slova. Máme je zafixována jako ukázkové svědectví o naději na vzkříšení. Když se do nich pozorně zaposloucháme, zjistíme, jak těžký a složitý text to je. Jób vidí velmi realisticky svou smrt. A nějak ví, že poslední slovo nad jeho prachem bude mít jeho Zastánce a že se setká s Bohem. Ani rozpad v prach, ani sedření kůže či ztráta masa tomu nezabrání. Jób to říká svým přátelům. A teď si představte reakci jeho přátel! Naštvou se. Pobouří je to! Žádné nadšení. Žádné "amen". Žádné "tak se staň!" Pobouření. Nevadí. Nic to nemění na naději, kterou Jób i v největším utrpení chová.
Saduceové v evangeliu taky nevěří ve vzkříšení. Uznávají totiž jen Mojžíšovu Tóru a tam nic o vzkříšení nečtou. Ježíš spolu s farizeji oproti nim ve vzkříšení věří. Saduceové vymysleli chyták na Ježíše. Chtějí tak ukázat, že vzkříšení je nesmysl. U Mojžíše najdeme zvláštní ustanovení o povinnosti švagra vzít si po svém bratrovi bezdětnou vdovu a zplodit s ní potomka a tam zachovat jméno zemřelého v Izraeli. Tak mělo sedm bratrů postupně tutéž manželku. Všichni umřeli. A teď: čí to bude manželka po vzkříšení, Ježíši, he? Oni si představují vzkříšení jako pokračování dosavadního života. Velmi se mýlí! Vzkříšení není prostým pokračováním dosavadního života. Navazuje na něj, ale je to jiný život. Vzkříšené tělo je skutečné a současně úplně jiné než to, co jsme měli před smrtí.
Mezi smrtí biologického těla a vzkříšením se stane něco pro nás zatím nepředstavitelného. Můžeme to nazvat novým stvořením. Zázrakem, kdy Bůh přemůže nicotu, prach, rozklad a udělá z toho něco nesrovnatelně krásnějšího. Co zůstane i po tomto procesu? Ježíšovi zůstaly rány. Všechno, co připomíná momenty, kdy jsme skutečně milovali a byli milováni, jako jediné přechází do vzkříšení. Proto je ze všeho nejdůležitější láska.
Vzkříšení je vztah. Láska jakou miluje jedině Bůh. Koho miluje věčný Bůh, ten nezaniká, ale naopak vzniká tak nějak "pořád víc a víc". Odvažujeme se něco takového doufat a říkat, protože věříme svědectví apoštolů o Ježíšově vzkříšení.
Saduceové uznávají jedině argumenty z Mojžíšovy Tóry. Tak jim Ježíš dodá jeden pádný. Bůh sám se u Mojžíše nazývá Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým. Jak by mohlo nebýt vzkříšení, když se Bůh sám takto pojmenovává po praotcích víry!? On svou lásku – můžeme říct – své přátelství k nim myslí zcela vážně a naplno. Bůh a jeho láska. To je ta síla – jediná síla – překonávající smrt. A ta síla je skutečná. Dokonce úplně nejskutečnější ze všeho.