Milost za milost...

2. po Narození Páně

Jr 31, 7-11/ Ž 147, 12-20/ Ef 1, 3-14/ J 1, 10-18

První polovinu dnešního evangelia jsme slyšeli na Vánoce. Slovo, které bylo od věčnosti u Boha a bylo Bůh, se v tomto čase stalo tělem. Stvořitel se stal tvorem jako jsme my. V něm se ukázala Sláva. My jsme ji viděli. Následuje kupa otázek. Kdo je to my? Jsme to také my? A co znamená spatřit slávu? Jak se projevuje sláva v Ježíšově životě? Jan Roskovec ve svém komentáři k Janovi píše s odkazem na velkého novozákoníka Rudolfa Bultmanna, že se tím myslí "vidět vírou". Ale co je to vidět vírou? Prý to není ani fyzicky ani duchovně. Tak, jaký je rozdíl mezi viděním vírou a duchovně? To jsou ta naše nedokonalá slova! Snad můžeme aspoň říct, že toto vidění se děje vevnitř. Poznáváme nějak (jak zůstává pro rozum tajemstvím), že tento Ježíš má jedinečný vztah k Otci (ř. monogenés). Nikomu Bůh není tak blízko jako jemu. Když se na Ježíše a jeho příběh "díváme vírou" , je nám to jasné. Někdo to nevidí. Ale ten, kdo má víru, vidí. Nemůžeš to dokázat, doložit. Maximálně dosvědčit. Víře je to jasné.

Když jsem o tom nějaký čas přemýšlel, napadlo mne. Možná tím viděním vírou Bultmann myslel, na rozdíl od nějakého spatření nadpozemských (nebo: nebeských) skutečností, přítomnost Boha uvnitř našeho světa v člověku Ježíši. Díváš se na něj. Oči vidí člověka, ale víra vidí na něm (v něm?) zářit božskou přítomnost.

Tento člověk Ježíš je plný božské milosti a pravdy. Nikdo jiný jen on. A on z této plnosti rozdává nám. Nejen vidíme, ale máme podíl. Nepřichází ukázat, ale sdílet. Jsme obdarováni "milostí za milostí". Co to znamená: "milostí za milostí"? Jedná se o zvláštní gramatickou vazbu (ř. charin anti charitos). Dala by se přeložit taky: milost proti milosti. Nebo taky milost za milost. Tak jak to tedy je? Je to důležité?

Nabízejí se tři možná řešení. V něm je jedna milost nahrazena jinou milostí. Nebo: V něm se děje jen milost a nic než milost. A do třetice něco jako: V něm se potkává milost s milostí. Moc z toho člověk moudrý není, že? V něm milosti vyvažuje milost. Ale protože významové pole řeckého slova "charis" zahrnuje milost, přízeň i vděčnost, dalo by se říct: V něm se potkává (vyvažuje) přízeň s vděčností. Jeho přízeň s naší vděčností? Nebo i navzájem?

On je víc než Mojžíš. Ten je veliký a autentický. Ale Ježíš ještě větší a ještě autentičtější.

Boha nikdo nikdy neviděl. Zřejmě přímo, bezprostředně. I to, jak Mojžíš Boha viděl v hořícím keři a na vrcholu hory Sinaj, bylo zprostředkované… Zjevil se mu posel (tedy anděl). Jedině Ježíš Kristus viděl Boha napřímo. Nikdo nebyl v Otcově náruči (ř. eis ton kolpon tú patros). Jen Ježíš. Proto jen on může nám neznalým vyložit (ř. exégésato), jaký Bůh opravdu je. Ježíš je "Boží sebe-exegezí". Celý jeho pozemský život máme číst jako výklad Boha. Jak rozumíme Ježíšovu příběhu? Jak v něm poznáváme Boží charakter?

Nahlížíš příběh člověka, kterého se autority zřekli, odsoudili ho a popravili. A přece v něm – jedině v něm – byl a je Bůh úplně nejvíc ze všech. Právě on slabý, opuštěný, opovržený, nám nejdokonaleji zprostředkovává Boha, dokonce jeho milost v plné míře. Kdo věří, může to nejen kdekoli vidět, ale dokonce na tom mít podíl. Ježíšovo lidství – jedině ono – nás přivádí do nebe. To je jediná cesta, pravda a život (J 14, 6). Tak to opravdu je. Amen.