Maso, svoboda a láska...

31.01.2021

4. během roku B

Dt 18, 15-20/ 1 K 8, 1b-13/ Mk 1, 21-28


Ve čtení z 1 K se dnes řeší otázka: "Smí křesťan jíst maso obětované pohanským bohům?" Někdo by řekl: "Takové problémy bych chtěl mít!" Ale ono to může být hodně aktuální. Vyklube se z toho totiž otázka týkající se poměru svobody v Kristu a ohledu na druhé.

Jak to bylo s tím masem? Část obětí se snědla ve svatyních při obětních hostinách. Zbytek (asi většina) masa se prodával. Takže maso, které si člověk koupil, pocházelo z chrámových obětí. Smí křesťan něco takového jíst? Když to má něco společného s modlami? V korintské církvi na to nebyl jednotný názor. Někteří říkali: "Všichni máme poznání, že modly nejsou bohové. Je jen jeden Bůh a jeden Pán. Takové maso můžeme tedy klidně jíst." Pavel je cituje. To je ta věta: "Všichni máme poznání". A dává jim za pravdu. Ano, toto POZNÁNÍ je správné. To je svoboda v Kristu. Je úžasná. Křesťan nemusí žít ve strachu. Je svobodný. Tato svoboda (viz originál, kde je ekvivalentem českého "svoboda" řecké "exúsia" - tedy "zmocnění", "autorita".) je mocí, autoritou, suverenitou učedníka vůči světu. - ALE... je tu jedno velké ALE... Ne všichni mají toto POZNÁNÍ a dospěli k této svobodě. Pro některé modly pořád cosi znamenají. Ti by to neunesli. Jíst něco takového nebo vidět bratra - autoritu, jak něco takového jí, by mohlo v jejich svědomí vyvolat zmatky. Znejistělé a rozkolísané svědomí: to tu hrozí. A má to velké důsledky. A tak PŘESTOŽE MŮŽU, nebudu to dělat kvůli druhým. Kvůli jejich svědomí. Má svoboda nesmí být překážkou druhým na cestě za Kristem. Nejde jen o mě a o mou spásu, ale o bratry - sestry, o jejich spásu. Jde o nás. Tak potřebujeme pořád zvažovat a vyvažovat mezi naší svobodou (která je úžasná a kterou pořád málo uplatňujeme) a láskou, která pamatuje přednostně na druhé. Tady se najednou ocitáme       v jádru křesťanství: opouštět svou soběstřednost a vydávat se druhým. Lehko se řekne, ale praktikovat to - správně, bez křečí, bez myšlenkového a duchovního násilí, to se učíme celý život... někdy se to daří líp, jindy vůbec. Naštěstí to nezávisí jen na nás. Učíme se to a zároveň doufáme, že nám to nakonec Ježíš dá.

První čtení (Deuteronomium) a evangelium se dnes týká Božího mluvení a vyučování. Bůh mluví ke svému lidu a přes něj ke světu. Bůh mluví a vyučuje. Myslí se tím živé, aktualizované Slovo, výklad toho napsaného. "Slovo" nebo "vyučování" v Bibli znamená víc než jen obsah. Na ten jsme většinou výlučně zaměření. Zajímá nás "Co" Bůh říká nebo učí. V Bibli se tím myslí víc. Sama událost mluvení a vyučování; to, co se děje mezi mluvčím a naslouchajícím, mezi učitelem a žákem. Do toho je zahrnut vztah na obou stranách a vzájemný dialog. Slovo nebo vyučování se nedá uzavřít do učebnice, knížky nebo dnes datového / textového souboru. To se musí žít.         K tomu musím být s tím, kdo mluví a učí. Bůh mluví ke svému lidu - k nám - a my slyšíme        a odpovídáme a on naslouchá nám. Mezi námi se něco děje. Vztah, sdílení, drama, příběh - život...

Mojžíš je ve Starém zákoně vrcholným prostředníkem takového Božího mluvení. A Bůh říká, že to neskončí Mojžíšovou smrtí. Bůh bude pokračovat v tomto dialogu prostřednictvím proroků. Svých lidí. Oni budou připomínat a aktualizovat Tóru (= Boží učení).

Zároveň v tom můžeme slyšet i zaslíbení DRUHÉHO MOJŽÍŠE... Až se naplní čas, Bůh pošle NOVÉHO MOJŽÍŠE. Pro nás je tímto novým Mojžíšem pochopitelně Ježíš. Vůbec to nebylo tak samozřejmé a jasné. Pro Ježíšovy současníky to bylo zdrojem rozpaků. Ten Ježíš z Nazareta... je tak jiný než naše představy a očekávání! Je to opravdu on? Pro nás už to asi není tak palčivá otázka. Myslím si. Mohu se mýlit. My máme asi jiné otázky. Ale zpátky k evangeliu.

Tento Ježíš je nyní v synagóze v Kafarnaum a učí. Evangelista nezachycuje, co Ježíš říkal, jakou pasáž Tóry a proroků třeba vykládal. Spíš zachycuje reakce posluchačů. Velmi je to zasáhlo. Ale jak? Cítili se osloveni. Dá se to tak říct? Jako by k nim promluvil Bůh... živě. Nebyla to dávná slova. Stalo se to teď a dotýkalo se to "věcí", které prožívali a řešili... žádné nezáživné kázání... najednou k nim mluvil Bůh...

Učil je s mocí. Ve větách, které říkal, bylo cítit zvláštní autoritu. Nemusel se odvolávat na jiné autority. Nemusel být "opatrný na slovíčko". To, co říkal, znělo tak přirozeně - a svobodně.      A oni se také cítili svobodní. On jim otvíral "nový svět", kde vládne Bůh. Ožívala jejich naděje.

Bylo tak přirozené ho poslechnout. I démon ho musel poslechnout. On Ježíš umlčel všechny falešné hlasy. Silou, která byla tak jiná. Na to se nedalo zapomenout. Ale nebylo to rétorským uměním. Bylo to tak přirozené a svobodné.

To je tak, když vám někdo zprostředkuje Slovo - Boží oslovení, pozvání a mluvení. "Jeho budete poslouchat." Přijde to úplně samo od sebe. A to dá nový život - skutečný život.

Kéž dokážeme v církvi vykládat Písma tak, abychom aspoň trochu přiblížili ten zázrak Božího mluvení!