Letnice: Vzkříšený v nás…

Seslání Ducha (Letnice) (5/6/2022)
Sk 2, 1-11/ Ř 8, 14-17. 22-27/ J 14, 8-17

Začnu dnes velkou rekapitulací. Završujeme další velikonoční okruh svého života. Bylo to cca 14 týdnů. (Kousek února, celý březen, duben, květen a ještě kousek června). Znovu jsme prošli přípravu od Popeleční středy přes týdny velkého předvelikonočního půstu, přes Svatý týden. Ten vyvrcholil velkou nocí vzkříšení. Tehdy jsme obnovili své křestní vyznání a pak jsme prošli spolu      s apoštoly rozpaky prvních ... a celých sedm týdnů doby velikonoční. Do toho nás znepokojovaly (někoho přímo "drtily") zprávy z Ukrajiny. (A to nezmiňuji různé osobní věci, které se v té době staly.) V tom všem jsme se vraceli celou tu dobu "k pramenům". A dnes jsme se ocitli v závěru tohoto letošního cyklu.

Kristus nám ukázal, že nás miluje až k smrti. Otec ho vzkřísil, abychom poznali, co udělá i s naší smrtí. A teď "dostáváme" Ducha svatého. Celé to ústí do velikého a slavného niterného tajemství. Svět mu nerozumí. Nemá pro to předpoklady. Ani o něm neví. Nemá, jak a čím to zachytit. My mu taky úplně nedokážeme rozumět, ale "aspoň" o něm víme. Je to nejspíš jiný závěr, než bychom si přáli a čekali. Nevadí. I tak nám dává sílu.

Vzkříšený Kristus přebývá prostřednictvím Ducha v našich srdcích jako tichý, nenápadný, a přece mocný host. Je na naší straně a pomáhá nám, abychom my byli s ním na straně Boží. Ať se děje cokoli, patříme Bohu. Ať se děje cokoli, víme, že jeho plány se naplní - navzdory všemu zlu ve světě i v nás.

Věci spějí k dobrému cíli..., ke spáse..., k harmonii..., k SETKÁNÍ, které bude velké a naplní nás. Čeká nás ještě dlouhá cesta a na ní mnohé zkoušky... Bude nám ouvej, ale on nás bude utěšovat. I když třeba jeho útěchu přímo nepocítíme, smíme věřit, že on tu je s námi. Čeká nás slavná a krásná budoucnost. Už začala. V našich srdcích. Neseme ji jako skrytý poklad.

Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme opravdu Boží děti... Ať jsme, jací jsme, jsme Boží děti. Duch pravdy, kterého svět nemůže přijmout s námi zůstává a v nás je... a to je ten "fígl" :-), tak skrze nás (věřící, skrze církev) zůstává přece jen i v tomto světě... Protože Bůh to se světem nevzdává.

Všechno to se děje i pro svět. Český evangelický teolog Jan Milíč Lochman (1922-2004) nazýval církev

"prvním krokem Ducha do světa". To je nejen moc pěkné, ale hlavně velmi výstižné. "Neseme-li          v sobě Ducha", máme co dát světu... a dáváme. (I když si to ani neuvědomujeme. )

Tak se kochejme Božím životem, který v sobě uvnitř neseme! Komunikujme se svým božským Hostem! Zajímejme se o lidi kolem sebe a o svět! Sdílejme tak s nimi své "vnitřní tajemství". Máme, co dát. Skrze nás chce Bůh obdarovávat svět... hlavně probouzet naději... dobrou, pravdivou                a osvobozující naději.

Začátek dobré budoucnosti... (podcast)

texty z vigilie Letnic: Ex 19, 1-9. 16-20; 20, 18-20/ Ř 8, 14-17. 22-27/ J 7, 37-39

Čtení jsem vzal tentokrát z vigilie Letnic. Tedy z bohoslužby slavené v předvečer svátků. To je takový starý zvyk, že u největších svátků se slaví taky předvečer. Ostatně pro biblického člověka začíná den už večerem. Vigilie Letnic bývá většinou nejvíc opomíjená. Tak abychom to aspoň trochu "napravili", vzali jsme je dnes.

Stalo se to o Letnicích. To je jeden ze tří největších židovských svátků. Hebrejsky se nazývá Šavuót (= týdny). Slaví se 50. od Pesachu (= Vyjití z Egypta). Letos to vychází od večera 4. 6. a mimo Zemi izraelskou až do pondělka 6. 6. Tak to letos slavíme s Židy současně. To mě osobně moc těší. Na Šavuót v Izraeli začíná sklizeň pšenice. A dokud stával chrám, přinášely se o této slavnosti prvotiny pšeničné sklizně. To slovo "prvotina" je důležité i pro nás. Ještě uvidíme. A pak je to hlavně připomínka darování Tóry na hoře Sinaj. To bylo naše první čtení. Bůh vyvedl Izrael z Egypta              a přivedl ho pod "svou horu Sinaj" a nabídl mu zvláštní vztah. "Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým..." Nabízím vám to. Chcete? Nebude to lehké, ale možné. Chcete? A oni řekli: "Chceme." Tak se to stalo. Bůh sestoupil na horu v oblaku, dýmu, za dunění hromu a zemětřesení. Kvůli uprchlým otrokům. Od teď: kvůli svému drahému lidu. Svému klenotu. Považme, že jeho lid        (i s námi - a to berme s největší možnou skromností) - všelijak nedokonalý, tvrdohlavý atd. se stává jeho zvláštní vlastnictvím - pokladem. To je náš Bůh!

Tak tedy Mojžíš vystupuje jako jediný nahoru na horu do oblaku a do blýskání, aby odtamtud přinesl slova přikázání. Lidé dole se báli. Ocitnout se v blízkosti Boží vždycky vyvolává bázeň. A Bůh jim dává svá slova, své učení. Zahajuje dialog.

Jaké poselství si tu smíme vzít? Možná toto: Bůh dokonává své spásné dílo. Co začne, pokračuje až k cíli. Taky zve člověk, aby se na tom podílel.

Vzkřísil Ježíše z mrtvých, uvedl do své slávy a nyní svému lidu dává svého Ducha jako prvotinu. Tady to slovo máme. Najednou je to obráceně. Nikoli my lidé, ale on Bůh dává o Letnicích prvotinu, příslib nepředstavitelných budoucích darů. I tady nabízí. Necpe nám to. Říká: "Chcete?" A my říkáme:

"Chceme." Co nám nabízí a dává? Pro začátek stačí, že mu smíme říkat "Abba - Otče". To znamená, že smíme být blízcí jeho srdci. Jen to zkusme domyslet, co všechno to znamená a obnáší. To je teď. A co bude dál?

Všechnu tu bolest světa, který opustil Boha... Tam patří bolest nejen trpících lidí, ale taky všech tvorů. Zvířat, rostlin, stromů. Těsně u naší zahrady a částečně na ní probíhá stavba a při ní nám mordují stromy. Tolik jsme se těšili v jejich stínu! Krásně nás z jejich korun zpívali ptáci! A to je pár stromů! Co teprve plíce naší planety amazonský prales! A moře se všemi svými tvory! Všechnu tu bolest nese spolu s námi. Celé tvorstvo společně sténá a pracuje k porodu. Tolik bolesti! On - Duch svatý - Dar Letnic - to všechno nese s námi - se všemi tvory. A nejen to, on sám je příslibem, že nás čeká dobrá budoucnost. Ty bolesti jsou porodní. Čeká nás plnost života. Říká nám: "Nevzdávejte naději. Je tu naděje. V Bohu a jeho plánech. Vzpomeňte, co už Bůh udělal. Vzpomeňte na exodus                    z Egypta. Vzpomeňte na vzkříšení Kristovo. Vypadalo to beznadějně a jaký to vzalo obrat!? V hlubinách Božího srdce je tolik naděje a tolik krásných věcí!" I naše vzkříšení. A obnovení všeho. Teď nám může být ještě tak úzko, že to ani nedokážeme vyslovit. Když třeba teď vidíme zničená ukrajinská města, když slyšíme na videích svědectví jejich obyvatel, nemáme slov. Často nevíme, jak se modlit. Jen stojíme nebo klečíme před Bohem a toužíme se modlit. Smíme věřit, že tehdy on to řekne spolu        s naším srdcem. On se modlí s námi. Tiše a nenápadně a skromně. Protože on je tichý, nenápadný    a skromný. A přece silný a mocný.   

Když jsme uvěřili v Krista, když jsme vzali vážně "bláznovskou zvěst" (jak píše sv. Pavel), vstoupil pramen života do nás a rozlévá se i z nás. Protože Ježíš vytrval až do konce. Jeho láska byla silnější než všechny strachy. Protože unesl i strach ze smrti i strach ze samého pekla, stal se zdrojem nového života. Ten už nemůže nikdo a nic ohrozit. Nyní tento zdroj dokonce vkládá i do nás. Stáváme se prvotinou obnoveného tvorstva. Přes všechny naše zmatky a bloudění, přes všechna naše selhání, kterého se někdo dopouštíme i ve své domnělé svaté horlivosti. (To není alibismus. To je jeho velkorysost. ) Kdo by to byl řekl?! Zní to tak nepravděpodobně a bláznivě! No, a? Vždyť víte, že on nehledí na to, co si o tom myslí lidé, a uskutečňuje své plány. Jenom víra v tom vidí smysl -    a to dokonce ten největší smysl. Ale my jsme přece lidé víry, že? A tak nás on jako lidi víry zve: Chcete se na tom podílet? Chcete toto poselství nést? Věříte, že toto je budoucnost světa a tvorstva?

A my říkáme (možná nesměle, ale říkáme): "Ano, věříme. Pomoz nám. Ano, chceme, pomoz nám."

Amen.