Láskou do věčnosti...

15. neděle během roku C

Dt 30, 9-14/ Ko 1, 1-14/ L 10, 25-37

Než se "pustím" do čtení zopakuji zase po čase poznámku, kterou jste ode mne určitě nejednou slyšeli. Vracejte se během týdne ke slovům Písma, která tu zazněla. Potřebujeme je promýšlet, domýšlet a aplikovat je - tedy uplatnit ve svém každodenním životě. To za nás žádný kazatel neudělá. Musíme si s biblickými slovy "dát tu práci". Jen tak je můžeme blíže pochopit. Jen tak mohou zakořenit v naší mysli a pak i v našem životě.

O co šlo dnes? O prastarou a univerzální otázku, která zajímá snad každého (až na výjimky :-):          o cestu do nebe, do života, do věčné blaženosti... Kudy se tam jde? Tím, že se (na)učíme milovat Boha a druhé lidi - zvláště ty, co mají nějakou nouzi.

Je to prosté a jednoduché. To je smysl prvního čtení. Bůh říká: "Vždyť to víte dobře. Není to nic, co byste museli pracně hledat na druhém konci světa. Víte to. Souzní to s tím, kým jako lidé opravdu jste." - My to pořád komplikujeme a vymýšlíme zvláštní případy: "... A co když?"

Milujte Boha a druhé lidi, jak jen můžete. To "jak jen můžete" bych podtrhl.Nemůžeme udělat víc. To nevadí. To je pro nás maximum. To je všechno. To je nejdůležitější. Ostatní postupně pochopíme cestou.

"Milovat" v Bibli znamená "konat". Láska je především čin. Milovat může být prokazování pomoci, úcty, respektu, pozornosti a času.

První čtení bylo ze 30. kapitoly Deuteronomia. V našem překladu najdete tuto kapitolu nadepsánu slovy: "Hospodinovo milosrdenství". Ta kapitola skoro uzavírá Tóru (Zákon). [Pak už následuje jen příprava na Mojžíšovu smrt: předání "úřadu" Jošuovi, Mojžíšova závěrečná píseň, Mojžíšovo požehnání izraelským kmenům a nakonec smrt na hoře Nebó.] Ale zpátky ke 30. kapitole. Ta mluví o budoucnosti. Co se stane, když... odbočíte z dobré cesty... zabloudíte do nového (třeba do babylonského zajetí nebo nějakého ještě horšího) otroctví? Co pak? Bůh říká: "Smíš se vrátit. Pořád je pro tebe cesta zpět." To je milosrdenství Boží: "Smíš se vrátit. Odkudkoli - smíš se vrátit." Otec čeká na návrat zbloudilých synů a dcer. To je kontext - souvislost.

Hlavní poselství, jak jsem už říkal, je velmi jednoduché: "Víš dobře, co máš dělat. Tóra tě poučila. Není to nic složitého. Jen si to musíš připomínat - a hlavně to dělat. Neboj! Není to žádná složitá věda!"

Ve druhém čtení (z Listu Koloským) jsme slyšeli o velikých věcech, které se stanou v životech věřících."... Budete svým životem dělat čest Pánu... ponesete ovoce dobrých skutků..." A všechno to veliké zase začíná jednoduše: láskou. Ovšem tou, kterou nás miluje Kristus a kterou v nás probouzí Kristův Duch. Působení Ducha v člověku (biblickými slovy také: milost) to je velké tajemství. Kde jsou jeho hranice? Kde "končíme my" a "kde začíná on" -Duch? Nevíme. Zvláštně se to propojuje. Ta láska je z nás a současně není čistě z nás. Bez Ducha by nebyla, ale bez nás taky ne. Duch zúrodňuje naše nitro. A to pak nese plody... Láska je nám to nejbližší - nejvlastnější - nejpřirozenější, ale bez Ducha bychom ji "neměli".

A dostáváme se k evangeliu. To dnešní patří mezi ta nejznámější biblická čtení vůbec. Mimo jiné      v něm zaznělo ono známé "dvojpřikázání lásky". Tentokrát z úst židovského rabína. Příběh                o milosrdném Samařanovi vlastně neříká nic nového. Potvrzuje vlastně to, co říkal na sklonku svého života už Móše. Láska - milosrdenství představuje cestu do života věčného. Nic nového. Ale jak tuto lásku - milosrdenství "mít"? Na to musíme přijít každý sám. To za nás nikdo neudělá. Ale nejsme na ni sami. Je s námi vydatný a schopný Pomocník. O něm už jsme dnes taky slyšeli.

Proč je láska cestou k životu věčnému? Protože život věčný nikdy nemůže mít nikdo sám pro sebe. Je to "něco společného, sdíleného". Proto ten rabín neřekne: "Abych měl život věčný", nýbrž "abych měl podíl na životě věčném".

Mítpodíl na životě věčném znamenápřekonávat všechnu svou sebestřednost a všechen svůj strach o sebe sama(třeba i o svou spásu) a vycházet vstříc druhým - přes všechny hranice a ohrádky... zapojovat se do společného díla a daru... dívat se na druhé, naslouchat jim, vidět jejich nouzi, soucítit s nimia podle možností pomáhat... a dělit se o to, kdo jsem a co mám. Přesně tak to dělá Bůh sám... Zapomíná sám na sebe a rozdává se pro druhé. Kdo toto pochopí, už přestane řešit sebe    a taky ty hranice... (Třeba: "Kdo je jeho bližní a kdo už ne...").

Je zajímavé a znepokojující, že v našem příběhu je toho schopen ten Samařan a nikoli "ti správně věřící a zbožní" kněz a levita. Proč jen to tak je? My věřící se často díváme na ty jinak věřící nebo jako na nevěřící jako ty, co se "bezradně potácejí nebo zmítají životem". Opravdu? Kdysi jsem slyšel zajímavou informaci o tom, jaké spektrum tvořili v Německu za Hitlera lidé, co riskovali životy své i svých blízkých tím, že schovávali židy. Bohužel už si nepamatuji ta čísla. Byli mezi nimi věřící v církevním smyslu, ale ne zas tak moc. Překvapivě bylo mezi nimi hodně i těch, které bychom věřícími nenazvali. Proč to tak je? Proč se zachoval lépe ten Samařan než ten kněz či levita? Co to znamená a vyplývá z toho? Přemýšlejme o tom. :-)