Když se stane Slovo...

2. adventní C

Bar 5, 1-9/ L 1, 68-79/ Fp 1, 3-11/ L 3, 1-6

TA UDÁLOST má své místo v dějinách. Když v Římě vládl Tiberius… a Judsko spravoval Pontius Pilát… a další… tedy se TO STALO. Prý z toho vycházejí roky 27, 28 nebo 29 podle našeho současného počítání.

A co se to tedy stalo? "Stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti." Tato slova pocházejí ze Starého zákona. Za tou větou se skrývá obrovská dynamika. Tady se štěpí nebe a země. Tady se štěpí dimenze," by nejspíš řekl můj profesor systematiky. Pochopení této větičky: "Stalo se Slovo." otvírá mnohá biblické příběhy.
Je to UDÁLOST. Netypické povahy a mimořádného původu. Takové Slovo vždycky přichází z nebe, z věčnosti do našich dějin. Možná by se dala nazvat "niternou". Ale to neznamená, že by zůstala jen tam někde v hlubších vrstvách duše. Zasáhne nitro jednoho člověka, ale je to taková síla, že se to šíří a zasáhne nitra dalších lidí. A skrze ně se pak projeví ve vnějších dějinách. Nemusí se projevit ve velkých událostech, ale mění pohledy lidí. (Ono je otázkou, co jsou velké události a velké dějiny. Bitva a vítězství v nich? Velmoci a jejich rozložení sil? Velká vítězství? Anebo něco jiného? Kdo znáte Bibli, víte (nebo aspoň tušíte), že právě TO JINÉ.

Slovo je vždycky událost. Slovo je vyjádřená myšlenka. Slovo běhá mezi lidmi a propojuje různé lidi, různých dob a prostředí. Tady je to Slovo z nebe. To obíhá nejen mezi lidmi, ale mezi Bohem a lidmi. Je to Bůh mluvící k nám. Bůh, který mluví k nám, to je obrovská síla. To se stávalo prorokům: Izajášovi, Jeremjášovi, Abakukovi a dalším. Přesně TO se tedy STALO Janovi onoho roku.

Prorok není sekretářka, která zapisuje, co jí diktuje šéf. Bůh nejedná jako šéf. Bůh chce, aby prorok jeho Slovu dal lidskou podobu, aby mu lidé mohli rozumět. Zve proroka ke spolupráci. Přijímá jeho myšlení, jazyk, představy. Ale je to síla. Ne že ne. Starozákonní hebrejština o něm hovoří, jako o zvláštním stavu lidské mysli. Prokování se jednomu stane nebo se s ním stane. (Gramaticky trpný nebo zvratný tvar.) Přesto ale Bůh nevyužívá svou převahu proti člověku a jeho svobodě. Když se někomu stane Slovo, vždycinky to je veliké tajemství.

Stalo se na poušti. V Bibli tak bývá nazývána neobydlená krajina. Poušť je důležité místo v příběhu Izraele. Žili na pomezí pouště. Přes poušť putovali čtyřicet let z Egypta do Zaslíbené země. Tam (na poušti) se stal Izrael Izraelem. Tam se také Izrael vracel. Duchovně. Někdy i doslova. Na poušť utíká Elijáš a přes poušť se vrací tam, kde to začalo. Také Kristus začíná své poslání na poušti. V určitých dobách se křesťané vraceli na poušť. Anebo do neobydlené krajiny. Anebo aspoň do určitého nepohodlí. V nepohodlí se nám totiž může stát jednak, že poznáme, že to s naší duchovností zas není až taková sláva a pak jsme vnímavější k Božímu hlasu a Duchu. Když byl Jan na poušti, STALO SE TO. Promluvil k němu Bůh. Když se to stane, začnou se dít věci. Všechno se komplikuje (pro proroka), ale to nic nemění na tom, že to je dobré a krásné. Takový člověk by za nic neměnil.
Co Bůh připomenul Janovi? Nastal ten čas. Boží vláda je blízko. Nejvyšší čas se na ni připravit. Očistit se a udělat si pořádek sám v sobě. Židé znají (a to už tenkrát) rituální očišťování (mikve). Před šabbatem. Před svátky. Ale toto je zvláštní očišťováni. Před příchodem Boží vlády.

Evangelista k tomu dodává. Tak se naplnilo, co čteme u Izajáše ve 40. kapitole. Připravte na poušti cestu pro Boha. Už nastává ten čas. Protože Bůh přijde a všichni (lidé i zvířata a rostliny, všechno) uvidí Boží spásu.

Spása je čistě darem z nebe. Ale musíme se na to připravit. Připomenout si, že čekáme. Naše čekání může být a chce být něčím velikým. Víc číst Bibli. Víc mlčet. Možná by nebylo od věci zkusit poušť, nějaké to nepohodlí. Opustit komfortní zónu. Třeba zimní les nebo nějaké pláně. Aspoň to zkusit. Zimu. Vystavit se studenému větru. Přiznávám, že mě tu ovlivnilo téma naší farářské konference minulý týden, kdy jsem přemýšleli nad křesťanstvím z pohledu Indiánů spolu s překladatelem knihy Indiánský Mesiáš. Jejím autorem je Indián, emeritní profesor teologie, kněz a biskupa episkopální církve na Aljašce, STEVEN CHARLESTON. Vřele doporučuji. Tolik product placement. To přemýšlení bylo velmi podnětné. Opravdu. Kdybych neměl práce s podcasty :-) možná bych se taky někam vypravil na Vysočinu. Vystavit se větru, setkat se se srncem nebo jiným obyvatelem divočiny :-).

Možná na té naší poušti přijde nějaký důležitý impuls. Něco zasutého se připomene. To, co jsme třeba dlouho hledali, a už i zapomněli, co to vlastně bylo, se najednou připomene. Možná si jen tiše uvědomíme, že čekáme… že TO ještě zdaleka NENÍ VŠECHNO. To může a měl by být náš advent. Tak tedy požehnaný advent v poryvech Ducha všem!