Kde svítí Ježíš...

Poslední po Zjevení Páně (Transfiguration Sunday) A

Ex 24, 12-18/ Ž 2/ 2 P 1, 16-21/ Mt 17, 1-9

Pro pochopení příběhu o proměnění Páně potřebujeme znát okolnosti. Jde se od Cesareje Filipovy dolů na jih, do Jeruzaléma. Tam bude Ježíš nakonec ukřižován. Tím završí svůj pozemský život. Když to řekl učedníkům, nelíbilo se jim to. Komu by se to líbilo? Utrpení, prohra, nespravedlnost? Ale upřímně... Poznáváme se v těch učednících. To jsme my.

V tomto rozpoložení ho pak 3 učedníci uviděli zářit nebeskou slávou. V tu chvíli on osvěcoval svět. Nikoli slunce. Co to znamená a co z toho vyplývá pro nás a pro naši cestu víry?

Ježíš cestou na kříž se ukázal jako zdroj světla. Nesvítí jen tehdy, když to učedníci vidí. Svítí pořád. A překvapivě nejvíc na kříži. Tam to nevidíme. To však neznamená, že by to nebylo.

Nebeské světlo z Hory "nevymazalo kříž". Jen ukázalo, jak "věci doopravdy jsou". Realita je lepší a krásnější než nejodvážnější fantazie.

Učedníci na chvíli spatřili neviditelné. Nemáme se vázat na to, co vidíme. Pravda, ale potřebujeme taky vidět… jsme bytosti tohoto světa, potřebujeme vidět, aspoň na malou chvíli. Potřebujeme zakusit uvnitř aspoň na malou chvíli. Bůh ve své moudrosti a dobrotě takové zkušenosti dává. Nebývá jich moc. A jsou na malou chvíli. Najednou "vidíme", že v této situaci, tady, s tímto človíčkem je Bůh. To se nedá zapomenout. Takové momenty to je náš osobní Tabor. Nemůžeme tam zůstat. Potřebujeme dolů z hory, kde se to všechno "mele". Ale kdo viděl, nezapomene.

Jsme-li s Kristem, máme podíl na kříži. A to bolí. Naše nátura se tomu brání. Ale zároveň s tím do našeho života září nebeské světlo Boží Přítomnosti. Nevyhnou se nám zkoušky, balancujeme někde na hraně propasti, nicota si na nás "dělá zálusk", ale zároveň se v tom zjevuje přítomnost Pána. Kde je Pán, tam je také to světlo.

Kde je Pán? To nás většinou překvapí. On se s námi potkává tam, kde bychom to neřekli a nečekali. Tam, kde lidé trpí, kde jsou nemocní, kde umírají, kde jsou přehlížení a ztracení. Židovský spisovatel Elie Wiesel, přeživší šoa, má ve svém autobiografickém románu Noc šokující a neuvěřitelné sdělení o Boží přítomnosti. Takové na hraně. Podivně víceznačné. Myslí to vážně? Myslí to tak, jak tomu rozumím? Kde je Pán? S těmi úplně nej, nej, nejposlednějšími...

A taky tam, kde jde o pravdu…, kde lidé věnují těm nejposlednějším svůj čas a síly… a taky druhým lidem. Tam, kde se snaží vytvářet laskavější a přátelštější svět pro druhé. Ono to spolu dost souvisí. Tam, kde se děje pravda, tam svítí toto světlo. Nebeské světlo. Světlo hory Tabor. Tak se tomu říká. Je to světlo vnitřní. Oko ho neuvidí. Přístroje nezměří. Svítí zevnitř.

Daruj, Pane, všem, chodit ve tvém světle.

Ať tvá jitřenka vzchází v našich srdcích.

Amen.