Josef, ochránce – zachránce...

Neděle v Oktávu Narození Páně
Iz 63, 7-9/ Ž 148/ Žd 2, 10-18/ Mt 2, 13-23

Žádná idyla! Naopak! Dříve než začneš chodit, můžeš být zabit. Jen tak! Pro svůj původ. Anebo se prostě ocitnout na špatném místě ve špatný čas.

Josef naštěstí zachránil dítě i Marii. Tento Josef připomíná svého jmenovce, původně Jákobova mazánka. Bratři ho chtěli zabít, ale pak ho "jen" prodali do otroctví. Kromě toho, že byl tatínkův mazánek, měl dar výkladu snů. Říkalo se mu "Mistr snů" (Gn 37, 19; בַּ֛עַל הַחֲלֹמֹ֥ות), říkali jeho bratři. I když s posměchem.

Máme si dát dohromady skládačku: Josef, Egypt, sny, přežití, záchrana. Máme tu podobný příběh. Tehdejší Josef byl prodán, aby později mohl zachránit celou rodinu před smrtí hladem. Tento Josef odchází do Egypta, aby jeho Jošua mohl později zachránit Izrael a lidstvo.

Tady se odkláníme od těch koled, kde lidé Ježíškovi dary. Ježíšek – roztomilé miminko. Určitě byl roztomilým miminkem? Ještě než z toho má rozum se stává imigrantem, imigrantským dítětem. Nejdůležitější období, kdy se formuje základní postoj k život, prožije v Egyptě. Za hranicemi. (Ještě ten Egypt měli!) Tak vlastně projde hlavní trasou, kterou si prošel jeho lid. Do Egypta, v Egyptě přežije a pak zase zpátky do Země Kenaanské.

"Z Egypta jsem zavolal svého Syna." To je citát z Ozeáše (Oz 11, 1b). Synem se tu myslí Izrael. Bůh od počátku bere Izrael jako své dítě. Vyvedl jej z egyptského otroctví. To jsou počátky toho všeho. A jsou moc důležité!

A v Zemi kenaanské mezitím hrůza! Vraždění dětí, vraždění Mesiáše! Vždycky jsme slyšeli, jak se lidé těšili na Mesiáše. Teď slyšíme s hrůzou, že někdo chtěl Mesiáše zabít. Aby si udržel moc! Takové šílenství!

"Nářek zní v Rámě! Ráchel oplakává se děti!" Tady Matouš cituje Jeremjáše, proroka (Jr 31, 15). Chvíle strašné bezmoci, zoufalství. Co může být horší než přijít o děti!? Pramáti Ráchel pláče ze svého hrobu v Rámě nad svými dětmi odváděnými do asyrského zajetí. Taková hrůza! Že i mrtví oplakávají své ztracené potomstvo! I toto je jednou z podob našeho světa: hrůza, krutost. Vzpomeňme na děti ve válečných konfliktech, ve vybombardovaných městech a vesnicích, na děti odváděné do ciziny na převýchovu. A taky děti nemilované, bez skutečného domova, bez znalosti smyslu života, a tak dále. K tomu říkat nic jiného než plakat. Anebo v tichosti ztuhnout nad touto hrůzou.

Naštěstí nic tu netrvá věčně. Hrůzovláda Herodova skončila. V roce 4 před Kristem. A Josef má opět sen. Přesto váhá. V Judsku vládne Herodův syn, Archelaos. Píše se o něm, že podědil po otci pověstnou krutost, ale na rozdíl od něj ji spojil s neschopností. Není divu, že Josef váhá. Poslouchá božské pokyny, ale taky o nich přemýšlí. Odchází z Egypta, ale nevrací se do Judska. Usadí se v Galileji. Tam vládne sice taky Herodův syn, Antipas, ale pod jeho vládou je to lepší. Usadí se v Nazaretě, což byl tehdy takový zapadákov. Dnes se uvádí, že má přes 83 000 obyvatel. Tenkrát podle odhadu měl 500 až maximálně 1000.

Tady Matouš cituje do třetice. Ale je to záhada. Ve Starém zákoně žádnou zmínku o Nazaretě nebo někom nazaretském nenajdete. O Nazaretě se kromě NZ a jednoho římského historika z 2. století po nikdo nezmiňoval. Proč asi? Matoušova "citace" prý je nejspíš jemnou narážkou na výhonek z Jišajova kořene (Iz 11, 1). Znalce hebrejštiny a aramejštiny, což byli asi první adresáti Matoušova evangelia, ta podobnost musela "trknout". Výhonek se řekne necer. A to se přece podobá naceret (= Nazaret), nocrí (=Nazaretský). Celý Ježíšův život koresponduje se Starým zákonem. Poznávat tyto souvislosti, někdy velmi jemné, je fascinující. A obráceně poznávat Písmo je neméně fascinující.

A co my s tím? No, co myslíte? Bůh klidně, nenápadně vede věci správným směrem. Jeho spása se uskuteční. Navzdory všemu zlu. Bůh si je jistý. Ale vede nás po hraně. Na rozhraní mezi světlem a stínem. Vypadá to dost nebezpečně. Bez důvěry nemáme šanci. Snad nám pomůže vzpomenout si na důvěru Josefa a taky Marie. A hlavně na důvěru Toho, kterému Ježíš říká: Abba. Tati! Pane Otče!