Jediný úkol...

19. během roku A

1 Kr 19, 9a.11-16.19/ Ž 85, 9-14/ Ř 10, 8-15/ Mt 14, 23-33

V prvním čtení dnes slyšíme o setkání Elijáše s Hospodinem na hoře Choréb. Elijáš si tu vlastně zopakuje to, co zde staletí před tím zažil Mojžíš. Jen okolnosti jsou jiné. Elijáš má takovou "depku", že by nejraději umřel. Zdá se, že celé to Boží dílo spěje ke krachu. "Jeden se tu namáhá a nasazuje život. A oni (= ti Izraelci) se klanějí Baalovi."

Možná ta únava v Boží službě není až tak výjimečná. Nezná to i Mojžíš? V Praze v parčíku vedle Staronové synagogy stojí socha Mojžíše od Františka Bílka. Je to dobrý námět k meditaci. Na Bílka si úplně nepotrpím, ale tato socha je mi drahá. Vidíte tam úplně vyčerpaného člověka. Úplně cítíte, jak na něj dopadá všechna ta tíže. Sláva Hospodinova, což by se dalo taky přeložit tíže Hospodinova. A pak tíže zodpovědnosti za nezodpovědný, tvrdošíjný lid. Máme tu situaci, která v tomto světě nemá řešení.

Hospodin přichází na pomoc svým služebníkům a služebnicím. Elijáše nasytí a napojí a pak ho vede 40 dní na Choréb. Zas tak daleko to není, takže těch čtyřicet dní máme brát jako signál, že tu jde        o duchovní pouť. Velké věci potřebují čas. Neuspěcháš je. Na hoře Elijáš zažije běsnění živlů. Vichr, zemětřesení, požár. Ani v jednom nebyl Bůh. Hospodinova moc se liší ode všech mocí. Bůh nepřichází v dunění a hukotu. Neprojevuje se v dění nahánějícím hrůzu. Přichází v jemném, tichém hlasu. Prochází kolem Elijáše. Podobně jako kdysi procházel kolem Mojžíše. Nebo jako Ježíš jde kolem učedníků na té lodi. Ticho bývá někdy tak těžké! Konfrontuje nás s námi samými. Bůh naslouchá Elijášovi. "Tak, co se děje? Jak to vidíš ty?" A Elijáš mluví. Potřebujeme to, ze sebe dostat. Víme, že náš pohled bude zkreslený. Ale musíme to ze sebe dostat. "To, co se ti, milý Elijáši, jeví jako konec, má pokračování. Já to vidím z jiné perspektivy. Tak se nediv. Má to pokračování. A ty, právě ty, uděláš důležité kroky pro budoucí události. Pomažeš dva krále a jednoho proroka." Nevyřeší to všechny problémy, ale o to ani nejde. Zajistí to kontinuitu – pokračování. O to jde. Aby Boží dílo mezi lidmi pokračovalo.

Učedníci na loďce jsou taky unavení. Pořád ten protivný vítr! Můžeme myslet jak na těch Dvanáct na lodi, tak i lodičku církve. Po nějaké době vždycky přijde únava. Staří poustevníci tomu říkají acédie. Ale to není důležité. Ježíš jim jde naproti v nejtěžší fázi noci. Ještě je tma. Přichází jako přízrak. Neznáme to taky? Uprostřed těžkých věcí, kdy cítíme, že nás to položí, způsobem, kterému nerozumíme a který nás děsí. Může to být vůbec Ježíš? Ptáme se v takových chvílích. Někde to trvá dlouho. Však víme, že některé věci neuspěcháme. Temná noc duše a ducha. Tak tomu říká španělský barokní mystik a básník sv. Jan od Kříže. Těžká zkušenost noci nás očistí pro setkání. V ní nás on konfrontuje také s našimi strachy.

A pak on promluví. A z nás to spadne. Jen on k nám dokáže tak promluvit, že to z nás spadne.

Tento příběh najdeme i v jiných evangeliích. Ale Matouš tu má jednu specialitu. Petra chodícího po vodách a pak tonoucího. Jak je to s tou Petrovou malověrností? Kéž bychom tak byli jako on (=Petr)! Tak moc chtěl být s Ježíšem! Ale přemohl ho strach. Musel být zachráněn. Všichni musíme být zachráněni a zachraňováni. Jsme voláni k něčemu, na co nemáme. Když budeme věrně následovat, začneme se v tom topit. A Ježíš nás zachrání. Nemáme jinou šanci. Ale tuto šanci máme.

Tak nějak můžeme rozumět i tomu, co jsme slyšeli z Pavlova Listu Římanům. Naším úkolem není vylézt do nebe ani přemlouvat Boha ani na sebe upozornit svou vírou. Máme jediný úkol: nechat se zachránit. A o tento poznat se podělit i s druhými. Jako církev tu jsme od toho, abychom to ztělesňovali. Jsme zachraňováni. Jinak nemáme šanci. Ale tuto šanci máme. Všichni bez rozdílu.