Jediný Prostředník: člověk, který dal sebe sama…

18.09.2022

25. během roku C (18/9/2022)
Am 8, 4-7/ 1 Tm 2, 1-7/ L 16, 1-13


Dnes mi to přijde těžké. Mám pocit, že bych se jen opakoval. To slovo mne "naplňuje" a zároveň se nemohu ubránit dojmu, že mi něco uniká. Že můj výklad je tak povrchní. Boží slovo má takovou hloubku a člověk z ní dokáže nabrat tak málo! Přemýšlíte o biblických čteních, která v neděli slyšíte? Vracíte se k nim? A objevujete něco z jejich hloubky? Nebo vám to také uniká?

Zaměřím se dnes jen na druhé čtení. K ostatním najdete něco... Však víte kde :-)

Slyšeli jsme dnes mimo jiné: "Je jenom jeden Bůh. A ten chce, aby všichni byli spaseni a poznali pravdu." Všimněme si toho pořadí: "být spasen" a pak "poznat pravdu". Už jen o tom se dá hodně přemýšlet. Neuvažujeme o tom většinou v obráceném pořadí? Poznat pravdu (tu naši = naše učení) a to pak vede ke spáse. Tady je to obráceně. Nejdřív spása a pak poznání pravdy. Proč? To musí něco znamenat!

Spása a pravda. Mnohokrát tato slova slýcháme a taky používáme. Tvoří střed našeho křesťanského světa. Nějak jim rozumíme. Zároveň stále potřebujeme přemýšlet o tom, co všechno znamenají.

Spása, být spasen znamená také naplnit své lidství; být člověkem, jakým mne chce mít Bůh. Jakým člověkem mám být? Ztělesněním Ježíše z Nazareta. (Jedna z klasických definic spásy zní: připodobnit se Ježíši z Nazareta.) Ztělesňovat Ježíše z Nazareta. Každý svým způsobem. Originálně. Jedinečně. Neopakovatelně. Být k obrazu Božímu. Pochopitelně, nikoli vnější podobou, ale tou vnitřní. To nevytvoříme sami od sebe. Svou vůlí a svým odhodláním. To může a dokáže jen tento jeden Bůh. My pro to můžeme udělat jediné: modlit se. Prosit o to, aby nám to dal. Nebo ještě jednodušeji: "spočinout před ním" nebo prostě "být před jeho tváří". Proto je tak důležité modlit se za všechny lidi. Myslet na ně. Být s nimi spojen a stát s nimi - za ně před Bohem...

Být člověkem znamená v jistém smyslu "být na cestě". A "být na cestě" je otevřené. Mohu zůstat trčet někde uprostřed. Mohu minout cíl. Anebo se do něj trefím. Pro každého z nás to může mít jinou podobu. Trefit cíl. Ale o to jde. Za to se modlíme. My za druhé. Za všechny. I za ty, kteří nám "nesednou". A druzí zase za nás. Abychom došli do cíle... Abychom šli správnou cestou. Která je správná? Ta, kterou pro nás připravil Bůh. Věříme (to je naše víra), že z každé situace, z každé výchozí pozice vede cesta k dobrému cíli. Jen ji najít. Bůh zná všechny cesty a ví, která je ta pro nás. Věříme, že Bůh nám ji také ukazuje.

Jak jsme slyšeli. Mezi tímto jedním Bohem a námi lidmi je jen jeden prostředník: ČLOVĚK KRISTUS JEŽÍŠ. "On dal sebe sama jako výkupné za všechny a jako svědectví v určený čas." To je hlavní charakteristika Ježíše: "člověk, který dal sebe sama jako výkupné." Nežije pro sebe. Nebere pro sebe. Nic si pro sebe nenechává. Dočista nic. Jen se rozdává. Člověk, který vypadá jako rarita. Nedostižitelný ideál... Ideál? Ne. Skutečný, živý člověk z masa a kostí. Živý člověk, který se nebojí dát se Bohu i druhým lidem. Ten úplně nejskutečnější. Nedostižitelný? Ano i ne. Pro nás samotné nedostižitelný. Ale pro nás s ním přece jen dostupný. Dokonce blízký.

Dát sebe sama. Naše myšlení to má spojeno s obětí... smrtí..., ale ono to znamená především dovolit Bohu, aby skrze něj působil. On dovolil Bohu, aby v něm vládla a působila jeho (=Boží) láska. Stoprocentně. Opustit své jistoty... a vydat se Bohu na život a na smrt. Ježíš jako člověk se vydal Bohu na život a na smrt... V něm se konečně ukázala láska silnější než všechny naše potřeby zajistit se, pojistit se... (třeba majetkem). V něm se projevila láska, která se nebojí ani smrti... A tato láska se rozdává. Bohu i nám.

Smíme z ní čerpat důvěru, že jedině takto nemineme svůj cíl. Jedině tak najdeme sebe sama, abychom žili k chvále Boží. Byli živou chválou Boha. Ba, dokonce smíme čerpat důvěru, že to není něco, co bude jednou, ale co se v nás (navzdory našim pocitům a našemu prožívání) děje už dnes.

To je to poznání pravdy, které se děje, když jsme s Ježíšem... když jsme tam, kde jde o to nejzásadnější. Nevměstnáme to do slov a definic ani při tom nemáme kdovíjaké pocity, ale něco hluboko v nás nám "říká": "To je ono. To je ta nejskutečnější skutečnost."


Majetek a Bůh... (podcast)

Čím dnes začít? Možná tím 1. listem Timoteovi. To je takové známé čtení. Myslím: o těch modlitbách za všechny lidi, že? Na tom, abychom se všemi způsoby modlili za všechny lidi, za jejich spásu opravdu moc záleží. Bůh to vítá. Protože to nejvíc odpovídá jeho přání, jeho charakteru. On chce, aby všichni došli spásy a poznali pravdu. Takový on je. Jediný Bůh. A mezi jím a lidstvem stojí jediný prostředník člověk Kristus Ježíš. Podle čeho to poznáme? On dal sebe sama jako výkupné za všechny. Aby usmířil nás všelijak naštvané a nedůvěřující Bohu, plné všelijakých výhrad a výčitek, stále nespokojené a remcající. Do toho, co je mezi námi a Bohem, dal sebe. Tedy svůj život. Umřel, aby nás smířil s Bohem. A taky jako svědectví, že Bůh to s námi myslí opravdu vážně. Proto ten obrovský důraz na modlitby za všechny lidi. Nejsme tu, abychom je soudili                a bojovali proti jejich nemožným názorům a životním způsobům, ale modlili se za ně. A alespoň tak k nim zaujali kristovský postoj. Není to ani samozřejmé ani lehké. Někdy (Často) to po nás chce víc, než momentálně dokážeme. Je to prostě výzva - někdy - nad naše síly. Ale když se s ní "popereme" (To je "ten náš zápas". Ne proti těm druhým, ale proti nám samotným...). Tak: když před tím neutečeme ani před tím zbaběle necouvneme, přinese to dobré plody těm druhým lidem  -                  - a nakonec nám. A Bohu se to bude líbit. Řekne: "Jo, to je ono!"

Ostatní dvě čtení se zabývají tak nějak otázkou majetku, vlastnictví a toho, k čemu je využijeme. Na majetku, bohatství samotném neulpívá žádná poskvrna. Je neutrální. Nebo za starých časů by se řeklo: "indiferentní". Tak to má třeba Ignác z Loyoly v Duchovních cvičeních. Může sloužit dobré věci stejně tak jako zlé. Záleží na nás. Ovšem někteří lidé mají sklon majetku propadnout. Nezávisle na tom, kolik toho mají. Takovým adresuje Bůh slova z Ámosa. Jeho doba (1. půlka 8. století před Kristem) byla časem nebývalé prosperity Izraele, tedy toho severního. Obchody šly víc než skvěle. Mezinárodní obchod s výborným vínem a olivovým olejem doslova vzkvétal. Existují pro to                  i archeologické doklady. Mělo to jeden háček. Bohatí víc a víc bohatli a žili si v luxusu. Pořizovali si luxusní věci: nábytek, ozdoby, šperky, jemné barvené látky... No, však to znáte.

A chudí? No, hádejte. Nebohatli. Spíš chudli. Tak to bohužel taky chodí. Ale nejhorší věc: těm bohatým a mocným to bylo jedno. Nevidí. Neslyší. Vnímají jen sebe, své rostoucí bohatství, své obchody a svůj luxus. Honba za větším bohatství je někdy vede až k nepoctivosti. Třeba šmejdy vydávají za kvalitní zboží. Když je někdo hloupý a nepozná to? Jeho chyba. Už se ani nestydí.

A využívají moc peněz. No, tehdy tedy stříbra. "Všechno si můžu koupit." "Každého si můžu koupit." "Všechny si vás koupím..." Že? "I spravedlnost u soudu a dobrou pověst si koupím." Takovým Bůh říká jediné: "Nikdy nezapomenu na žádný jejich skutek..." (hebr.: im eškach lanecach kol-maaséhem) Není to jen tak nějaký výrok. Je to přísaha. Ta má největší váhu. Bůh sám tím říká: "Při svém životě prohlašuji: Všechno jim to spočítám." Žijí pro obchod!? Tak dobře: "Všechno jim to spočítám. Do posledního puntíku. Nic nevynechám. Důkladně jim všechno vyúčtuji." Co se při tom ukáže? Co pak budou dělat?" Poznají svou nicotu a prázdnotu. Zažijí totální zmar. Ale Bůh nechce, aby tak dopadli. Chce jimi pořádně "zatřást", aby se konečně probrali. Aby se naučili se svým bohatstvím zacházet jinak. Pochopí to? Pochopíme to my?

A dostáváme se k tomu zřejmě nejprovokativnějšímu a nejproblematičtějšímu podobenství. Co to ten Pán Ježíš říká? Koho nám to dává za vzor?

Podobenství je vyučování. Máme s ním pracovat. Obsahuje poselství skryté jako v hádance. Musíme se s ním trochu "lámat hlavu". Prostě přijít na to. Čemu nás má příběh o nepoctivém ekonomovi (tak se totiž řecky řekne správce: oikonomos) naučit? Co je na tom správci tak inspirujícího?

Je prozíravý. Myslí na svou další budoucnost. "Jak se připravím na čas, až správcem nebudu? Jak využiji možnosti, které teď mám? "Kopat neumím a žebrat se stydím." Nádherná a upřímná věta!

Jak využiji majetek, který mám zatím k dispozici, který je mi dočasně svěřen? Můžu si koupit něco, co si naposledy pořádně užiju. Ale ne! Radši se pokusím získat si něčí přízeň. Možná i přátelství. To se vždycky může hodit. Co může!? Budu to potřebovat. Do čeho investuji? Do vztahů, do lidí. Ty budu potřebovat. Pro ně udělám něco. Aspoň to zkusím. O to jde.

Náš čas, náš život, naše možnosti, to všechno má své limity. K čemu to všechno využiji? Do čeho to obrazně řečeno "investuji"? To nás učí ten správce. I pomíjivými věcmi můžeme udělat něco pro naše vztahy - s lidmi a dokonce i s Bohem. Proto Pán pochválil onoho správce. Byl to sice nepoctivec, ale aspoň v tomto mu to "pálilo".

No, a pro jistotu, aby si to přece jen někdo špatně nevyložil, připojuje sv. Lukáš výrok o poctivosti správců. Komu lze věřit i v malé věci, na toho se půjde spolehnout i ve velké. Kdo je poctivec                i v malém, tomu lze svěřit i to velké.

Majetek patří jen mezi služebné věci. Není to pán. Běda tomu, kdo slouží majetku!

Nelze sloužit majetku a Bohu zároveň - stejně. Jako nelze sloužit zároveň dvěma pánům nebo sedět současně na dvou židlích. Nakonec se budeme muset rozhodnout. Někoho si vybrat. To se v řeči Bible říká: "milovat". Někoho budeme muset dát na druhé místo. Pro to používá Bible výraz "nenávidět". S emocemi v našem chápání to nemá moc společného. Nakonec se budeme muset rozhodnout.

Ale při tom nebo před tím snad pomůže připomenout si, že Bůh se už rozhodl pro nás a život              s námi. Tak bychom se neměli chovat jako hlupáci. I tady nám lekce onoho správce z podobenství může být víc než užitečná.

Vytvořte si webové stránky zdarma!