Jako zrnko hořčice…

27. neděle během roku C
Abk 1, 1-4. 2, 1-4/ 2 Tm 1,1-14/ L 17, 5-10

Jako zrnko hořčice... (nedělní bohoslužba 2/10/2022)

Slyšeli jsme pár výroků o víře. Učedníci prosí Pána: "Přidej nám víc víry..." A Ježíš odpovídá: "Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice..." To bylo pro lidi tenkrát, jak víme, to úplně nejmenší,co znali. Čtení z proroka Abakuka končilo výrokem: "Spravedlivý bude žít pro svou věrnost." Sv. Pavel toto místo pak cituje v Ga 3, 11: "Spravedlivý bude živ z víry." Odtud pak známý reformační slogan: "Ospravedlnění pouhou vírou". Latinsky "Sola fide".

Ale zpět k těm prosícím apoštolům a Abakukovi. Jak to na nás působí? Máme víru aspoň jako zrnko hořčice anebo si "fandíme" víc? Co myslíte?

Podívejme se na to. Snad nám to pomůže.

Slovo "víra" v Bibli označuje spíš "věrnost" nebo "důvěru". V hebrejštině navíc ještě "pevnost", "stálost" a dokonce i "pravdivost". "Věřím" znamená "důvěřuji v Boží pomoc". "Důvěřuji Bohu, že mě neopustí, že mi pomůže." To neznamená, že se nedostanu do úzkých. Ani náhodou! Postoj víry nás někdy vystrčí z šedi a z masy ostatních. Jeden český katolický spisovatel (Bedřich Fučík) kdysi napsal, že víra nás staví na místa, "kde to nejvíc fouká".

Naše cesta v tomto světě, na kterou nás postavil Bůh, je nebezpečná. Vede po hraně. Je strmá, úzká, klikatá. Když se podíváme dolů, může nás přepadnout strach. Někdy i ochromit. Není to žádná legrace.

Boží člověk (jazykem Abakukovým "spravedlivý"), ale důvěřuje Bohu. Tato důvěra vůči Bohu mu dá sílu projít i nejhoršími úseky a nevzdat to. Bez této důvěry nelze dosáhnout cíle této cesty. Víra nevede k bagatelizaci nebezpečí, ale dává důvěru v situacích, které se nám lidem jeví jako bezvýchodné: "Projdeš tím. Neboj!" Víra není heroismus hollywoodských hrdinů. Víra je pomalé, vytrvalé, klopýtání, které to ale nevzdá až do cíle. Projdeme jedině, jak se říká "s odřenýma ušima". Žádná sláva! Tedy naše. A přece sláva ano! Avšak jedině ta Boží a Kristova.

Ona ani v evangeliu to není jednoduchá cesta. Podíváme-li se pár veršů před tím, čteme                        o nevyhnutelnosti pokušení a zkoušek a pak o trpělivém a opakovaném odpouštění. Co je horší :-)? Koho by to neděsilo?! Evangelium představuje velký nárok. Spása není "jen tak". Učedníkům toto    v tu chvíli dochází. "Máme na to? Obstojíme v prvním či druhém?" Proto prosí: "Pane, přidej nám víc víry." De facto cítí: "My na to nemáme." A Pán na to odpovídá tím výrokem o víře jako o zrnku hořčice. Rozumíme dobře jeho odpovědi?

U důvěry v Boží pomoc nejde o velikost, nýbrž o to, aby vůbec byla. Když je. I když nám připadá malinkatá (jako to nejmenší, co si vůbec lze představit), dokáže obrovské věci. Sama o sobě představuje sílu. Dokáže obrovské věci. Nepředstavitelné. S tou moruší to máme brát jako hyperbolu - tedy přehánění - ilustrativní přehánění. S důvěrou v Boží pomoc dokážeme změnit věci, které se zdají nemožné. Třeba změnit hluboce zakořeněné stereotypy, nedůvěru, nenávisti        v nás i v druhých lidech... Člověk, který důvěřuje v Boží pomoc, byť byl sám o sobě slabý a bez jakéhokoli společenského vlivu, se může stát zdrojem změny.

Rozumím Ježíšově odpovědi jako ujištění o síle víry. "Milí učedníci, víru máte, nebojte. Boj                      s pokušením bude těžký, ale zvítězíte. Boj o odpuštění bude těžký. Opravdu odpustit někomu, kdo vám strašně ublížil, není jednoduché. Ale vaše důvěra v Boha vám dá sílu." A my jeho ujištění smíme vztáhnout ve vší skromnosti i na sebe.

Důvěřujte v Boží pomoc. To stačí. Tím jste silní, i když si tak sami nepřipadáte. Vaší silou je Hospodin.

A ti služebníci? Jste "jenom služebníci". Doslova "služebníci neužiteční". Jde o podobenství - názorný obraz. Jsme jako služebníci. Když služebník dobře slouží, není to nic pozoruhodného. Tak to má být. Jsme jako služebníci. Když překonáme pokušení, když odpustíme, je to přesně to, co se od nás očekává. Je to radost, ale žádný důvod k naparování se. Ale služba tomuto Pánu - být při jeho díle - to je velká čest a radost.

Slovo do dějinné nepohody... (podcast)

Dnes zůstaneme hlavně u prvního čtení z Abakuka. To je prorok zlomového času. Abych upřesnil: času, kde se dějiny "lámou ke zlému". To je to, čeho se bojíme. Nepřízeň dějin nepředstavuje teoretický problém. Týká se nás všech. A hlavně těch nejslabších. Proto ta bázeň nebo respekt vůči dějinným silám.

Čas proroka Abakuka. Co to bylo za dobu? V bitvě u Megidda (někdy během roku 609 př. Kr.) nečekaně padl nadějný král Jóšijáš. Byl to šok. Konec slibných nadějí. Od této události všechno míří do strašné katastrofy. Potrvá to sice ještě nějakých dvacet let, ale už "kloužeme po nakloněném svahu k babylonskému zajetí". Nemuseli bychom, kdyby... A vlastně o toto "kdyby" tu jde. Nezáleží jen na pohybu tajemných sil určujících dějiny, ale také na osobním postoji jeruzalémských elit.

My dnes máme demokracii (a díky Bohu za ni). Což ale znamená, že velkou spoluodpovědnost za své dějiny máme my všichni. Nejen ty elity. I když ty přece jen spoluutvářejí celkovou atmosféru      a výrazně přispívají ke kultivovanosti nebo naopak křupanství společenského a duchovního dění. Ale i kdyby elity byly sebehorší, můžeme přece jen něco dobrého udělat.

Nelze srovnávat naši dobu s tou Abakukovou. Podobné rysy sice můžeme najít, ale naše doba je jiná. Přesto nám může být Abakuk a jeho slovo blízké. Když se dějiny řítí tam, kam nechceme; když jsou zpochybňovány základní jistoty a hodnoty; když se všechno propadá do chaosu, pořád nám zůstává NĚCO. Ve zlých časech, kdy začnou vládnout síly smrti, spravedlivý bude žít svou vírou (hebr. cadík beemúnató jichjé) - díky své víře, prostřednictvím víry. Víra vás podrží. Při životě. Spíš bych ale měl říct "věrnost" (hebr. ,emúná). To není jen náboženské přesvědčení. To je především lidský postoj důvěry vůči Bohu Izraele. I když ztrácíme kontrolu a dějí se zlé věci, pořád je Hospodin, který vyvedl svůj lid z Egypta a který dal svého milovaného Syna, Pánem dějin. I když se ve zmatcích ztrácí výhled na cíl, spravedlivý důvěřuje, že to všechno směřuje nikoli k triumfu zla, nicoty, zmaru a smrti, nýbrž ke Království Božímu.

Tato věrnost dává ve zlých časech sílu žít - a přežít. Nemusí jít vždy o fyzické přežití. Spíš                    o duchovní a existenciální. Nevzdat naději. Nenechat se "sežrat strachy"... Možná to vypadá, že je to strašně málo. Někdo by řekl: "Jenom?!" Není to málo. Naopak!

Tím se dostáváme k otázce malé a velké víry... hodně a málo víry, jak o to prosí učedníci... Taky tak někdy prosíme. Když máme pocit, že naše víry je malá a slabá a my se bojíme, že by ve vichru dějin mohla zhasnout. I to se pochopitelně může stát. Ale přece jen tak otázka nestojí. Nejde o malou - velkou víru. Víra - věrnost sama o sobě, i když nám připadá slaboučká - a dokonce bych řekl právě tehdy - představuje sílu. Obrovskou sílu. I když úplně jinou, než si běžně představujeme. Nepřátelé Boží se jí bojí. Kdo má byť jen jiskřičku víry, není v jejich moci. Vnitřně zůstává svobodný. To nepřátele Boží nejvíc děsí: svoboda. A znovu říkám: Víra tu není záležitostí náboženského přesvědčení. Je to principiální otevřenost Pravdě, Dobru a Kráse. Proto svědky této víry a naděje můžeme najít i za viditelnými hranicemi církevní organizace. Osobně mezi ně počítám třeba disidenty z doby komunismu... Dovolím si připomenout vedle Václava Havla třeba evangelického teologa a disidenta Milana Balabána, kterému téma víry a pravdy bylo velmi blízké. Napsal o tom velmi hluboké pojednání Hebrejské myšlení (samizdat; BALABÁN, MILAN Hebrejské myšlení Praha Herrmann a synové 1993). Taky si při této příležitosti vzpomenu na některé hrdiny románů nebo jiných textů anglického spisovatele Grahama Greena. Třeba v eseji "Je křesťanská civilizace ohrožena?", publikované ve sborníku Paradox křesťanství (GREENE, GRAHAM Paradox křesťanství Praha Vyšehrad 1970) píše o malém dítěti, které v ateistickém světě, někde ve sklepě "neobratně opisuje na sádrové zdi podobu kříže..." Kdybychom tak tušili, jakou víra představuje sílu!? Jde o to žít v pravdě. V Bibli víra, pravda a osobní pevnost spolu velmi úzce souvisejí. V hebrejštině je toto trojí odvozeninou téhož slovesného kořene aman (אמן).

A ještě něco málo ke služebníkům. Jako učedníci nemáme žádný nárok na pohodlí ani dobré věci ani příznivé dějiny. Nemáme nárok na nic. Ani naše víra, když ji osvědčíme, nám nedává nárok na nic. Pokud víru zachováme, je to jen to, co jsme měli udělat. Přesně to se od nás čeká. Nemáme žádný důvod se naparovat.

Na druhou stranu: Pán nám důvěřuje, že za všech časů osvědčíme důvěru. Ten poklad nám byl dán do srdcí. Ten ohýnek někde hluboko v nás hoří. V existenciální noci dává tu trošku tepla a světla. To není málo. Tma už není úplná a zima taky ne. Nenechme si vzít naději. Pravda a láska opravdu zvítězí nad lží a nenávistí. Valíme se k veliké radosti a velikému a nádhernému Setkání.

To, že nemáme nárok na nic, neznamená, že nemůžeme být obdarovaní nebo že nemůžeme mít radost. Právě naopak! Být služebníkem takového Pána pro nás znamená poctu a taky radost. Velkou radost.