Jako ta hořčice...

11. během roku B

1 S 15, 34-16,13/ Ž 20/ 2 K 5, 6-10. 14-17/ Mk 4, 26-34

Z evangelia jsme slyšeli dvě podobenství. Podobenství obecně patří k asi nejznámějším evangelním textům.

Pravda nebývá v podobenstvích podána "polopaticky", ale o to je to "větší zábava". Musíme na to sami přijít. Každý v sobě nosíme řešení. Platí o nás: "Kdo má uši, slyš." Každý nějak slyšíme a nějak rozumíme. Jak k nám podobenství promlouvají dnes? Co naše uši slyší? Nebojme se toho. Důvěřujme samotnému Slovu a konec konců i nám samým.

Boží království je, jako když hospodář zaseje. Tehdy "se rozběhne" něco, co už nejde jen tak zastavit. Žeň jistě přijde. Dříve nebo později, bohatší či chudší, ale přijde. Podobně jistě přijde i Boží království.

Leccos úrodu ohrožuje. Příliš málo deště. Příliš moc deště. Krupobití. Záplavy. Kobylky. A mnohé další působí komplikace. Ale žeň přijde. Boží království přijde. Od chvíle, kdy bylo ohlášeno proroky a oficiálně pak Ježíšem, přichází a roste. Leccos ho ohrožuje: naše zlo, hloupost, omezenost. To, co se projevuje v politice. Když se díváme dění okolo nás, když vnímáme trendy dění, probouzí to stále větší obavy z budoucnosti. Strach, nejistota. Tyto emoce sdílí dnes velká část lidí. Netvoříme výjimku. Zlo, lhostejnost a hloupost nám mnohdy připadají silnější. Každé volby nás spíš naplňují starostmi. Bojíme se o druhé, o to, co je nám drahé. Lekáme se zkoušek, které nás možná čekají. Nás nebo naše děti a jejich děti. Přesto: Boží království přijde. Jeho síla totiž nezávisí na nás lidech ani na našem světě. Boží vláda, Boží zaslíbení, civilněji řečeno: pravda a láska (Ano, jsem pravdoláskař a hrdě se k tomu hlásím) mají v sobě zvláštní a překvapivou sílu a moc. Jsou tiché, nenápadné, ale taky houževnaté a vytrvalé. A nedají se jen tak něčím zastrašit či odradit.

Z úplně nejmenšího zrníčka nakonec vyroste až třímetrové křovisko. Ono to v něm (to křovisko        v tom úplně nejmenším zrníčku) bylo od počátku. Boží věci se nezdají. Z pohledu tohoto světa se jeví jako nic, ale pohled našeho světa není ten nejvíc rozhodující.

Z hořčice, o níž to podobenství je, prý vyroste docela velký keř. V keřích a na stromech tam to, panečku, žije. Skoro jako u nás na faře :-). Když jdete v zimě kolem nějakého keře, nic nevidíte, ale slyšíte. To je cvrkot. Boží království jistě přijde a ukáže se jako domov pro mnohé. Kdo by to byl řekl?

Tato jistota a naděje nemá nic společného s naivitou. Ani to není ideologie "o zářných zítřcích". Projevuje se už teď. Krůček za krůčkem. Od jedné události ke druhé. Pomáhá nám každý den důvěřovat, že ty největší síly nebijí do očí, ale dějí se nenápadně a vytrvale. Právě jim patří budoucnost.

O této perspektivě píše prorok v dnešním prvním čtení. V ní dává největší smysl třeba pomazat za krále nejmladšího syna jednoho hospodáře z jakéhosi Bét-Lachmu.

O stejné perspektivě píše sv. Pavel třeba ve 2. Listu do Korinta. Kdo se drží Krista, stárne a slábne jako každý, ale v něm uvnitř (v srdci) se rodí něco nového. Den ode dne je to pevnější a silnější. Slábneme a přibližujeme se momentu smrti, ale taky momentu setkání. Toho Krista uvidíme a to nás oživí navždy. Ve své moci nás má láska Kristova. Už teď a jednou pořádně uvidíme, co všechno to znamená.

Ve stejné perspektivě se pokoušíme žít i my. A sám Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Amen.