Jako na dlani...
2. během roku B
1 S 3, 1-10 (11-20)/ Ž 139, 1-6.13-18/ 1 K 6, 12-20/ J 1, 43-51
Bůh zasahuje do života lidí. Volá na ně. Aby bylo jasná: Na nás.
Na každého z nás. Na každého jinak, ale na každého. Jeho volání pro nás
představuje úkol, nárok, ale (A to bych několikrát podtrhl.) mnohem víc dar.
Ba, dokonce pocta.
On moc dobře ví, co od nás může čekat. Zná nás totiž líp než my sebe sama.
Nedělá si o nás žádné iluze. Ale ani nad námi "neláme hůl".
"Hospodine, zkoušíš mě a znáš mě," zaznělo dnes
vícekrát v žalmu. Před Bohem je každý z nás a my všichni "jako na
dlani". Přece to není děsivé. Není to žádný orwellovský "velký bratr",
který nás vidí. Pokud to tak někdo vidí (a může to tak pochopitelně vidět), je
to jen nedorozumění.
Zkoumáš mě… Povrtal jsem se trošku
v hebrejštině… a vyšlo mi z toho, že toto zkoumání znamená setkávání.
Nezkoumá nás tedy tak, jako třeba my zkoumáme prvoky nebo blechy. Nejsme pro
něho předmět, preparát. Setkává se s námi. Tím nás zkoumá. Setkáváš
se se mnou… (קרה I.
Hif. = potkat, dopřát setkání, vybrat). Bůh zná ty, které volá, nikoli
"z druhé ruky", nýbrž z přímého, osobního setkání. Bůh se
s námi setkává. Úplně doslova "způsobuje setkání".
A to druhé: Znáš mě. Taky: Poznal jsi mě. To snad ani nepotřebuje
výklad. Znamená to zkušenostní poznání. Už jsi se mnou (s námi), Bože,
učinil zkušenost.
Bůh, jak ho poznáváme z biblických příběhů, není nezúčastněný divák. Žije s námi. Spíš my s ním.
Je s námi i v našich krizích, naší bezradnosti nebo pocitu opuštěnosti. Přichází nám do naší cesty.
Zná nás. Ví o nás. Jako zná Natanaela Bartoloměje. Tato známost s ním je pro nás výzvou. Velkou výzvou. Někdy až příliš velkou. Kam dovedla Bartoloměje (aspoň podle církevní tradice), raději ani nebudu říkat. Koho to zajímá, může si to vygooglit. Najde tam i velmi výstižné vyobrazení apoštola Bartoloměje od Michelangela ze Sixtinské kaple. Ale přesto je tato známost hlavně radostí nebo přinejmenším k radosti směřuje.
S tím může souviset poslední verš dnešního žalmického čtení: "Sotva procitnu, jsem s tebou." Starý latinský překlad v tom viděl odkaz na vzkříšení. Latinská liturgie na velikonoční neděli začíná právě těmito slovy. Chápe je jako slova Vzkříšeného: vstal jsem z mrtvých a jsem s tebou. (Introit Resurrexi, et adhuc tecum sum, alleluia). Pravda, hebrejský originál tu nemá slovo, kterým se obvykle vzkříšení označuje. Doslova je to něco jako přečkal jsem léto (čas suchopáru a smrti). Anebo taky: "Když skončím, ještě jsem s tebou." Všechno je, když se do toho ponoříme, krásné a nesmírně nadějné. Tam to všechno směřuje. "Pořád jsem s tebou. Nikdo a nic mne nezbaví tvé přítomnosti. Neztratím se ti." Až dojdu úplně na konec své cesty, pořád jsem s tebou. S tebou. Kdo je tu oním "TY"? No, kdo asi? :-) To je trvalá radost a trvalý život, být tváří v tvář tomuto TY. Tak jako je Ježíš pořád tváří v tvář Otci, budeme i my.
Něco z toho maličko poznal Natanael, když se poprvé setkal s Ježíšem. Udiven se ptá: "Mistře, odkud mne znáš?" To ti stačí k víře? Proti tomu, co uvidíš, to nic není!
Co uvidí? Že Ježíš z Nazareta (Ano, z toho Nazareta, který dosud v dějinách Izraele nic neznamenal.) je živé spojení nebe a země, světa lidí a Boha. Žebřík, který praotec Jákob viděl ve snu. Dálnice Boha k nám a nás k Bohu. A jaký je tam panečku "cvrkot"!
Zakusit, že Bůh mne zná, je jistě veliká "věc". Ale poznat, co se to děje mezi nebem a zemí, je nesporně větší. Poznáváme na tom, že Bohu velmi na nás záleží…, ale skutečně velmi, velmi... na každém z nás…