Hledači Jišajova kořene...

2. adventní A

Iz 11, 1-10/ Ž 72, 1-7. 18-19/ Ř 15, 4-13/ Mt 3, 1-12

Sv. Pavel píše do Říma. V dnešním čtení zazněla mimo jiné celá řada originálních božských titulů a taky modliteb nebo žehnání.

"Bůh trpělivosti (ὑπομονῆς) a povzbuzení (παρακλήσεως) ať vám dá, abyste jedni i druzí smýšleli (φρονεῖν) stejně jako Kristus Ježíš."

Bůh trpělivosti a povzbuzení. Je nádhera to takhle slyšet! Bůh není žádný nervák. Nedá se vyprovokovat. Pomáhá svým věrným. A možná to jsou všichni. Ti jeho věrní. Co my víme?

Jak smýšlí Kristus? Dává přednost druhým před sebou samým. Nemyslí jen na sebe. A nijak tím není ochuzen. Právě naopak! Jak bychom toho mohli dosáhnout? To může vzejít jedině od Boha. A přesně za tento dar od Boha se Pavel modlí.

Maličko kontextu: Ve sboru v Římě tehdy byly 2 proudy. Pavel je nazývá "silní" a "slabí". Jedni prožívají svou svobodu v Kristu. Druzí se víc bojí, aby nějak nepřekročili hranici a neprovinili se. Jedni nechápou druhé. "Jak můžou jako křesťané žít takto…?"

Pavel k tomu píše: Přes to všechno věříme ve stejného Boha a máme stejnou naději. I s těmito rozdíly velebíme společně jednoho a téhož Boha. Nebo se o to aspoň snažíme. Svorně jedněmi ústy slavit Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. To může vzejít jedině od Boha. A Pavel to ohlašuje.

Proto přijímáme jedni druhé. Protože Kristus k slávě Boží přijímá nás, máme i my přijímat ty druhé a spolu navzájem. Jsou mezi námi rozdíly. Jsme různí lidé. A taky různě chápeme a prožíváme svou víru. Jednota znamená nikoli smazání rozdílu, ale přijetí toho, že všechny ty rozdílné způsoby, přece jen patří k sobě.

Bůh v Kristu přijímá všechny: židy i pohany. Boží přijetí nezná hranice. Ale co to naše?! Sv. Pavel nazývá Krista "služebníkem židů" (διάκονον… περιτομῆς). Pán služebníkem! To je to smýšlení v Kristu Ježíši. Evangelium všechny naše lidské hierarchie a pořádky staví hlavu. Nejvyšší Pán je pokorný. Nenechá si sloužit, ale sám slouží.

Na Židech vidíme, jak je Bůh věrný. Na pohanech zase šíři jeho lásky.

A pak tam byla připomínka Izajáše, 11. kapitoly. Sice ne o pařezu Jišajovu ani o vlkovi s beránkem..., ale o povolání těch ostatních pronárodů. "Přijde potomek Isajův, povstane, aby vládl národům, v něj budou pohané doufat." Apoštol cituje asi z řecké Septuaginty. A je to jen první část verše. V našem překladu z hebrejštiny stojí: "V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev národům, a místo jeho odpočinutí bude slavné."

Až dá Bůh, bude se lidstvo ptát na Jišajův rod. Vzpomeňte na Jišaje, jak za ním přišel Samuel, aby jednoho z jeho synů (toho nejmladšího) pomazal králem. Můžeme si ten příběh doma přečíst. Je to 1 Samuelova 16. Budou ho hledat. Výhonek z Jišajova kořene. (Mimochodem to je pěkný mesiášský titul Výhonek!). Budou se vyptávat. Nikoli kvůli moci. Ale kvůli Bohu, který si mezi jeho potomky vybral krále – pradávného předchůdce Mesiáše. A místo, kde Jišajův pra- pra- pra- potomek spočine, bude slavné a žádané.

A Bůh tento den dá. I když pro to kromě jeho slova nemluví nic jiného. Jen z jeho slova také pochází všechna naše naděje. Není z nás ani z našeho světa. A věříme, že toto jeho slovo se naplní.

"Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého."

Kéž se tak stane! Aby se v nás a v tomto světě a v této době rozhojnila jeho naděje! Kéž se jeho slovo stane! Kéž se stane!

Amen!