Hádanka o lidech, Bohu a jeho Slovu…

15. během roku A

Iz 55, 10-13/ Ž 65, (1-9) 10-14/Ř 8, 1-11/ Mt 13, 1-9.18-23

Ježíš vyučoval v mnoha podobenstvích. To se tak dělá. Vyučování má být názorné. Potřebujeme obrazy, schémata; prostě názorné pomůcky. Když nám chce někdo přiblížit něco, pro nás dosud neznámé, hledá něco aspoň trochu podobného. Ježíš učí o Boží vládě. Jaká je? Jaká bude pro nás? To je ta velká neznámá.
Podobenství to je něco jako hádanka. Musíme sami přijít na to, o čem je. Bez naší myšlenkové aktivity to nepůjde. Potřebujeme o tom přemýšlet. A taky důvěřovat, že to má smysl. Že před sebou nemáme absurdní nesmysl. Ještě se k tomu za chvíli vrátíme.

Dnešní podobenství o rozsévači, je taky o tom, proč lidé nepřijímají zprávu o Boží vládě s nadšením a dokonce ji přímo odmítají. Je to jako, když se seje na jaře obilí. Neujme se každé zrno. A z těch, co se ujmou, nepřinese každé klasy. Tak to prostě chodí i v přírodě. Ale to, které se ujme, bude stát za to. I tak bude úroda velká. "Žeň je mnohá..." Boží slovo přinese úrodu. Boží slovo promění svět lidí      i přírodu. Rozhodně se nevrátí s prázdnou.

Lidé jsou jiní než půda. Proměňují se taky v čase. Zrají. Chápou. V dobrém případě. (Můžeme taky hloupnout…) Možná po čase, pochopí a přijmou i to kdysi odmítnuté slovo. Tak je i pro nás lidi větší naděje. Někdy to trvá déle, než se v nás ujme. Někdy je to zápas se Slovem… Slovo probouzí víru, ale často taky vyjevuje naši nevíru a vzdor. Je to zkrátka proces. Někdy velmi dynamický a dramatický. Bůh se toho nebojí. On ví, že jeho Slovo se nakonec prosadí.

Bůh se ujme vlády nad světem. Všechno naplní a dá se poznat. To znamená také vítězství pravdy      a lásky. Tomu my lidé dobře rozumíme. Stát na straně pravdy a lásky znamená směřovat tam, kde je budoucnost. Teď to může žádat nepohodlí a určité oběti. Může to s sebou nést nepříjemnosti. Třeba i vnitřní zápasy. Dokonce i vnější. Ale Boží vládnutí přijde.

Ještě jednou: Proč mluví Ježíš v podobenstvích? Tak se ptají učedníci. A Ježíš řekne. Podívejte to máte už u proroka. Tady myslí na Izajáše. Připomeňme si: Bůh ho povolává za slavnostních okolností. Zjevuje mu něco ze své slávy v chrámě. Pak očistí jeho rty oharkem z kadidlového oltáře. To muselo bolet! A posílá ho mluvit k Judovi a Jeruzalému, ale dopředu mu říká něco jako: "Nebudou tvé poselství přijímat". Nebudou je chtít pochopit. Protože problém vězí v jejich srdcích.    V tom, jak jsou zvyklí myslet a hodnotit věci kolem sebe. Budou to mít před očima, ale nedojde jim, co to znamená. Jejich srdce totiž obrostlo tukem. To je symbol. Chcete-li obraz a podobenství. Nebudou chápat. Nebudou činit pokání. Tak nebudou moct být uzdraveni. To je taky obraz. Jsou nemocní. Neschopní čehokoli, co po nich Bůh žádá. To je hrozné. A prorok se ptá: "Jak dlouho ještě?" (Hebrejsky: Ad mataj. S tou otázkou se v Bibli občas setkáme.) A dostane odpověď: "Dokud nebudou zpustošené vesnice a města." Dokud Davidovo království neskončí v troskách. Dokud nebude jeruzalémský král chycen "jako pták v kleci" (nápis na Sinacheríbově šestibokém hliněném hranolu)." Zůstane jen pahýl, ale ten bude símě svaté. Pahýl to je zkáza. Připomíná: Kdysi tu byl mohutný strom. Ale už není. Kdysi tu byl Izrael. Ale zůstalo po něm jen toto… Tam, kde to vypadá "na konečnou", tam Bůh stvoří něco nového. Símě představuje symbol budoucnosti, potomstva. Izrael neskončí jako minulost, jako památka či muzeum. Ožije a bude živý. Je to příslib naděje. Je to taky poselství o tom, že slovo od Hospodina se naplní mnoha různými způsoby. Nejprve v soudu, ale pak také v záchraně, která bude podivuhodná.

Z tohoto Slova smíme brát naději i my. Boží slovo nad námi vyhraje. I nad námi. A to bude naše spása. A zdaleka nejen naše.