Dům modlitby pro všechny národy...
20. během roku A
Iz 56, 1.6-7/ Ž 67/ Ř 11, 1-2a.29-32/ Mt 15, [10-20]. 21-28
Mně to nějak v tom horku nemyslí. A téma je tak těžké! Moc se není čeho chytit. Tak to, prosím, přijměte v laskavé kritičnosti či kritické laskavosti. To už ponechám na Vás.
Čtení z Izajáše
představuje svědectví víry v měnící se historické situaci. Izrael
se stává součástí světa národů (Asyrská říše; Novobabylonská; Perská;
Helénská...). Menšinou mezi ostatními národy. Mezi nimi má uchovat svou víru.
Dosvědčovat Boha, který je věrný; který vysvobozuje z Egypta... Ale Bůh
v tu chvíli otevírá ještě další cestu. Nejen uchovat víru Izraele, ale
připojit k ní i lidi z ostatních národů. Od teď už nebude
záležet na původu, nýbrž na právu a spravedlnosti. Nejde
o to, jsi-li Egypťan, Syřan…, nýbrž jsi-li spravedlivý a zachováváš
právo. Tedy: jaký jsi člověk, co je pro tebe důležité.
Setkání se světem pohanských národů bylo pro Izrael kritické a vedlo ke strachu
a znejistění. Musel "přenastavit své vlastní sebepochopení". To
je vždycky hodně těžké.
Bůh je učí vidět v národech (těch, co jim způsobily tolik bolesti a
pokoření) budoucí bratry a sestry ve víře. K Bohu, který vyvedl
Izrael z Egypta, je možno připojit se. Co dříve nebylo možné (anebo
bylo spíše výjimkou), se stává skutečností.
Ve čtení z Listu
Římanům to jde ještě dál. Spravedlnost, na níž záleží, není "ta
naše", ale "ta Boží". On je spravedlivý tak, že se
o svou spravedlnost dělí s těmi druhými, co sami o sobě
spravedliví nejsou. Izrael byl povolán, aby do světa lidí přinesl
poznání Boha a tak připravil cestu… a ve vrcholné fázi selhal i on. Byl
to omyl? Nedopatření? Vymklo se to Bohu z rukou? Kdepak! To je Boží
plán. "Bůh všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi
smiloval." To znamená, že spásu můžeme jedině přijmout jako,
řekněme, žebráci, nad kterými se Bůh slitoval.
Celé lidstvo bude přivedeno ke spáse. Izraelem se tato cesta otevřela a
Izraelem se nakonec završí.
Někde mezi tím máme to setkání
Ježíše s kenaanskou ženou, co se nedala odbýt. Copak se vlastně od
této ženy můžeme učit? Čím vynikala? Jak bychom to "pojmenovali"?
Víru, vytrvalost, neodbytnost, pokoru, lásku…?
Jinak nás tento příběh učí vidět, jak to se vztahem Boha k Izraeli a
pohanským národům je. Je to vlastně takové podobenství. Podobenství
o dětech a psech. Dětem se dává jídlo na stůl. Dětem jako prvním.
Pochopitelně. A co zbyde nebo spadne ze stolu, si vezmou psi. Podobenství je
pomůcka. Pomáhá nám pochopit princip. Spravedlnost Boží je tak bohatá,
že vystačí pro děti i pro všechny pejsky a kočičky a morčátka i křečky a
další tvory. Ty drobty nejsou vůbec malé a zanedbatelné. Tady vzpomeňme i na ty
koše nalámaných chlebů, co zbyly po nasycení zástupů.
Vyvolení Izraele neznamená zavržení ostatních národů. A rozhodnutí
Boží pro ostatní národy neznamená zavržení Izraele.
Boží plány s lidstvem a se všemi tvory jsou
pořád větší. Boží láska je mnohem větší a otevřenější. Pro nás je
těžké toto vědomí "zpracovat". Protože nás to dříve nebo později přivede do
bodu, kdy se nám dosavadní "stavba rozpadne"… kdy pocítíme zahanbení a
pokoření. Chceme být těmi, co to zvládnou (s pomocí Boží, jak jinak), ale
nakonec se ukáže, že můžeme být přijati jedině jako ti, co selhali a
ztroskotali. Řečí našeho podobenství jako pejsci. Avšak my chceme
být v tomto podobenství přece těmi dětmi…
Ale Boží slovo nás vede k tomu, abychom přijali místo těch, kdo byli
milostivě přijati. Nezáleží na tom, jestli jako pejsci nebo jako děti. A
nejde jenom o naše přijetí, ale taky o přijetí těch,
u kterých bychom to nečekali.
I když to bude asi jiné, nevadí. Milost Boží je krásná… krásnější než cokoli…
se jsme si mysleli a představovali. Kéž ji přijmeme! Kéž se tak stane! Amen.