Drsná škola doufání (náročné kázání o náročné naději)
2. adventní A (4/12/2022)
Iz 11, 1-10/
Ř 15, 4-13/ Mt 3, 1-12
Z listu Římanům jsme dnes mimo jiné slyšeli: "Všechno, co je tam (= v Písmech; "náš Starý zákon"), bylo napsáno k našemu poučení (ř. didaskalia), abychom z trpělivosti a z povzbuzení, která nám dává Písmo, čerpali naději."
Písmo bylo napsáno k užitku Božího lidu. Minimálně potenciálně k Božímu lidu "nějak" patříme my všichni (=všichni lidé). Všichni jsme k Božímu obrazu. Všem nám se stal Kristus podobným. Všichni máme srdce. Všichni jsme nějak schopni tomuto příběhu porozumět a najít v něm své místo.
V čem ten užitek Písma spočívá? Abychom z něj čerpali dosl. měli (řecky: echómen) naději. Mít naději není vůbec samozřejmé. Víme dobře všichni. Když studujeme dějiny..., když sledujeme, co se děje ve světě i docela blízko nás... Když jsou takové ponuré dny... Ale nejen... Když stárneme... Když jsme víc nemocní... Když se třeba naši rodiče stávají nemohoucími... Když se vztahy rozpadají... Když se lidé rozcházejí a už si nemají co říct... Když se společnost rozděluje a rozdíly se vyhrocují... Když církev, náš duchovní domov, skomírá, zmenšuje se... Když... Když... Když vidíme, kam to všechno směřuje, no, mějte pak nějakou naději! Zvlášť, pokud jste citlivější povahy. Toužíme po naději. Víme, že je dobrá, ale zároveň nevíme, jak se k ní dostat.
Bůh, který vše zná nejlépe, má PŘESTO naději. A chce se s námi o ni rozdělit. Chce nám dát naději. Ne jako další úkol, nýbrž jako nejvzácnější dar.
Když čteme správně Bibli, poznáváme to. Je to škola naděje. Drsná škola. Když vezmeme ty praotce a pak Egypt a pak slavné vyjití a potom 40 let kroužení pouští. Pak do Zaslíbené země. Konečně! Ale ono to hned zase směřuje k průšvihu. Proroci, které nikdo nebere moc vážně. Pak slavné království, které se brzo rozpadne. Vždycky to slavně začne a pak následuje... selhání. Boží lid pořád selhává. Nejen dnes i tenkrát. Ta směsice zbabělosti, slabosti, strachu a podobných neřestí pořád dokola. Připadá mi to jako takové děsivé balancování nad propastí. Kdo to má vydržet?! A kdyby jen balancování!? Kolikrát se to do té propasti přímo "překlopí"?! Kdo to má vydržet?!
Ale trvá to dlouho. Strašně dlouho. Generace a generace. Proto ta trpělivost. Možná největší zkouška. To, co náš překlad označuje jako "trpělivost", znamená něco jako "setrvání pod břemenem" (řecky: hypomoné). Z moderních myslitelů se ctností hypomoné hodně zabývala židovská filozofka Simone Weilová. Největším pokušením je přestat doufat, že naše cesta má dobrý cíl, že jdeme po Boží cestě, že to je (řekněme) cesta do Země zaslíbené. Když se nás zmocní mentální a duchovní únava... Když jdete cestou, která se vám nezdá, že by k něčemu dobrému vedla. A nás napadne vzdát to...
Čtením starozákonních příběhů a slov se učíme umění hypomoné. Čtete si to a říkáte si: "Teda, k čemu může být toto dobré?!" (Teď jsme třeba s mladými dospělými četli o zasvěcení prvorozených. Nebo při biblické budeme příští týden číst o kruté a nesmyslné popravě sedmi Saulovců a taky o statečném protestu Rispy, nešťastné matky dvou z nich. K čemu to je dobré?) Ačkoli nám to může připadat jako "pěst na oko", je to právě k tomu, abychom to nevzdávali. Ani v nejztracenějších situacích. I v těch, které jsou tak zlé, že si myslíme: "Horší to už ani být nemůže." :-)
Ale trvá to dlouho. Tak dlouho, že se nám (často) zdá, že to možná nikdy nepřijde. Vlk s kůzlátkem, levhart s beránkem, kráva s medvědicí a spravedlivý vládce z dnešní Izajášovy vize se nám snadno mohou zdát jako nedosažitelná fata morgána. PŘESTO: Vydržte tu dlouhou cestu. Není to honička za fata morgánou. Uvidíte.
I kdyby to trvalo tak dlouho, že by mezitím někdo umřel a nedočkal se toho, o nic přijde.
Nejpozději v cíli se všichni potkáme. U beránka s vlkem, u levharta
s kůzlátkem, u medvědice s krávou, u lva, co bude žrát slámu,
nad děrou zmije a u baziliščího doupěte... A už se nebudeme bát.Ani
my bázliví a úzkostliví. Nikoho a ničeho. Jen si to představme...