Dozadu nebo dopředu?

22. během roku C

Sir 10, 12-18/ Ž 112/ Žd 13, 1-8. 15-16/ L 14, 1. 7-14

Podobenství o obsazování míst na hostinách nás přivádí k úvahám na téma: pýcha a pokora.

První čtení ze Sírachovce se věnuje spíš pýše. Co se tu označuje slovem "pýcha"? Řečtina (, v níž se nám kniha Sírachovec zachovala,) používá totiž různé výrazy pro to, co nazýváme pýchou. Jednak "hybris" to je zpupnost, drzost, neúcta, drzé překročení hranic daných bohy. Sirachovec používá jiný výraz: hyperéfaneia. Ten by se dal přeložit jako "dělat ze sebe něco víc" nebo "dělat se důležitějším a větším". Možná v tom z počátku není ten zlý záměr jako u hybris, ale v konečném důsledku je to stejně jedno. Dělat ze sebe něco víc, než opravdu jsem, otvírá sešup dolů do pekel. Tak začíná zkáza. K ničemu dobrému nevede.

Ale nejdůležitější informace, kterou jsme u Jošuy Ben Siracha mohli zaslechnout byla skoro na konci. Namyšlenost a pýcha nepatří k Božím záměrům s lidmi. Není to tedy žádný osud ani trest. Je to strašné s tou pýchou, ale vězte, že nic z toho pro vás Bůh nepřipravil. To znamená: Vůbec nemusíte takhle strašně skončit jako pyšní hříšníci nebo hříšní pyšníci.

Ani v obrovském hněvu (orgé thymú = hněvu vášně). Myslí se ten Boží. [Boží hněv nastane, když se lidská zloba, nenávist, srazí s Boží láskou. To bude pořádná pecka. Boží láska je jako oheň. Ten za jistých okolností ohřeje mrazivý vzduch a osvítí temnou noc, ale může taky dost popálit a spálit. Boží láska je obrovská síla a vůči silám zvláště těm obrovským musíme přistupovat s maximálním respektem. Ale Bůh si nepřeje, abychom s jeho láskou srazili. Právě naopak!

Ano, namyšlenost působí velkou zkázu. Ale přistupujte k Bohu s maximálním respektem. Stačí jen dát si říct a nechat se Bohem vést. Dejte si říct!

A Ježíšovo dnešní podobenství o místech na banketu říká: "Jste hosté." V životě, u Boha. Náš život. Jak tento, tak i ten Budoucí si představme jako Hostinu.

Jste hosté. Tak ze sebe nedělejte nic víc. Kupříkladu Hostitele. Tato Hostina nepatří nám, ale Bohu. Chovejme se a smýšlejme podle toho.

Hlavní problém nespočívá určitě v tom, že si rádi sedáme dopředu. Nebo dozadu :-)? (To vyjde na nastejno?) Pak by řešením bylo sedat si co nejvíc dozadu. Avšak tak jednoduché to není. Můžu sedět úplně vzadu u dveří na záchod a stejně být nehorázně pyšný. Jde totiž o smýšlení. Nejde o tom, kde sedím, ale co si o sobě myslíme a co ze sebe děláme. Hlavně, co se sebe děláme.

Přijměte prostě roli hostů a respektujte Hostitele. To znamená neřešte své postavení. Nesnažte se pořád vynikat a mít pravdu. Nesrovnávejte se pořád mezi sebou. A prostě se radujte z Hostiny. Z toho, že se můžeme účastnit, být spolu… [(viz např. společné pozorování západu slunce u Jardim do Morro v portugalském Porto; být spolu se všemi lidmi (i racky) tam přítomen a účasten něčeho krásného a slavnostního.]