Dokonalá modlitba těch nedokonalých...

30. neděle během roku C
Jr 14, 7-9. 19-22/ 2 Tm 4, 6-8. 16-18/ L 18, 9-14

Nejprve nabídnu něco málo ke druhému čtení. Odtud smíme načerpat pár obrazů naděje. Apoštol ví, že se přiblížil konec jeho pozemského života. Ohlíží se zpátky, ale taky hledí dopředu. S důvěrou. Nepochybuje o tom, že ho Pán přijme a ověnčí vavřínem. Tuto jistotu však nečerpá ze svých zásluh.

Jde vstříc setkání s Pánem, který je spravedlivý. Pán sám je zdrojem apoštolovy důvěry. Pán, který je spravedlivý, se o svou spravedlnost dělí. Spravedlivý Bůh ospravedlňuje - a ospravedlní Pavla, ale taky Petra a... prostě každého, kdo miluje jeho příchod. Pro příchod používá řecký Nový zákon dvě slova. První je parúsia. To doslova znamená přítomnost. Druhé zní epifaneia. Najdeme ho právě tady. Doslova znamená zjevení božské slávy nebo taky příchod božského vládce do nějakého města jeho říše. Tak toto slovo znala antika. Zjevení slávy. To je veliká krása. Ti, kdo milují zjevení božské slávy Ježíše Krista a jeho příchod do našeho světa, obdrží vavřín spravedlnosti. Jestliže máme účast na Pánu Ježíši (a věříme, že máme), uvidíme ho i my ve slávě a to bude nádhera, ze které nespustíme oči, a k tomu také my budeme ozdobeni.

"Pán mne vytrhne z každého zlého díla a zachrání pro své nebeské království." Apoštol směřuje ke smrti. Mučednické smrti. Stane se obětí nespravedlnosti, zloby a nenávisti, přesto neztrácí výhled  k naději. Ze všeho zla, co se na něj chystá, je Pán mocen ho vytáhnout a zachovat (tedy uvést) pro svou přímou vládu, až přijde ve své slávě. Zdrojem naděje je jen a jen Pán. To, jaký on je. To je velmi osvobodivé. Nejen pro apoštola. I pro nás. Není to na nás. Nemusíme si to nějak zasloužit. Jen prostě přijmout dar.

Přestože smíme doufat v tak velké věci, máme si zachovat skromnost. Pokud jde o nás, vždycky předstupujeme před Pána jako umounění žebráci a velcí dlužníci. Nebo ještě jinak: jako ti, co potřebují odpuštění a slitování. Nejde ani tak o to, co říkáme při modlitbě a jakými gesty to doprovázíme, nýbrž jak přistupujeme, s jakým srdcem a smýšlením. Můžeme se tepat do prsou        a říkat: Jsem bídný hříšník. A může to být komedie. Slova a gesta nám mohou pomáhat ke správnému přístupu, ale můžeme se za ně schovávat jako herci do kostýmu.

Bohu si víc líbí modlitba, která si na nic nehraje. Stačí znát se trochu víc. A trochu víc být s Bohem. A je to jasné. Nemusím nic říkat, ale je to jasné. Proto se mnozí svatí považovali za velké hříšníky.    A nebyla to hra. Mysleli to vážně. Čím víc člověk poznává Boha a taky sebe (ono je to obojí v nás zvláštně propojené), tím víc si uvědomuje také své stíny a temné stránky. Minulou neděli jsme slyšeli o Jákobově zápase v noční temnotě. Rabínské výklady někdy chápou tento zápas jako zápas Jákoba s jeho vnitřní temnotou. Každý víme, kolik v nás zůstává malosti, sobectví, strachu o sebe, nepřejícnosti... a dalo by se pokračovat... Bůh nás zná lépe než my sami sebe. Když předstupujeme před něho, vyjevují se v jeho světle všechny naše skvrny a skvrnky... Ani jsme nevěděli, že je máme. To jsme prostě my. Jeden řecký církevní otec. Jeho jméno neznáme. Říká se mu "pracovně" myslím Pseudo-Makarius. On kdysi řekl, že člověk je bytostí žijící na rozhraní světla a tmy. Ne, nějaký abstraktní člověk. Ale, my, já (a můžeme každý doplnit své jméno) žijeme na rozhraní světla a tmy. Teď záleží, jak se na to podíváme. Na jednu stranu to vypadá děsivě a nebezpečně. Na druhou nadějně.

Ježíš nám zvěstuje Boha, který je světlo a není v něm nejmenší tmy. Ano, jeho světlo ukazuje naše skvrny a skvrnky, ale hlavně je světlem lásky, pochopení a přijetí. Světlo zahání tmu. Bůh rád přijímá ty, kdo před něho předstupují s vědomím, že potřebují očištění a smíření. Ty, kdo nepochybují o jeho lásce a dobrotě.

V podcastu mimo jiné cituji v této souvislosti výrok tradovaný starověkými mnichy. Mám ho od Anselma Grüna. Ten výrok zní: "Pravá modlitba stoupá vzhůru z hlubin naší bídy, a ne naší ctnosti." Pro nás možná kupodivu. Protože si většinou představujeme opak. Myslíme si, že Bohu se líbí modlitby těch ctnostných a dokonalých. A toužíme po výšinách ctnosti. Kdo by netoužil!? Ale když to nevydržíme a vždycky zase někam spadneme! Bůh nás nechce perfektní, bezchybné. Chce, abychom nespoléhali na sebe, nýbrž jedině na něho. Abychom se prostě nechali milovat a přijímat.

Tak pro nás spadnutí do hlubin naší bídy může být začátkem úžasné zkušenosti Božího přijetí. To je určitě to nejlepší, co se nám může stát. Věřím, že právě proto hříšníci přicházeli k Ježíšovi a rádi mu naslouchali. Zatímco ty dokonalé to strašně štvalo. Nechápali v čem spočívá Boží dílo. Škoda. Ale zatím není všem dnům konec.