Děti, žáci a bráchové...

31. během roku A

Mi 3, 5-12/ Ž 43/ 1 Te 2, 9-13/ Mt 23, 1-12

Dneska to bude asi zase :-) těžké. Jednak to vyplývá z tématu a určitě taky z limitů mé kazatelské dovednosti. (Taky jsem tento týden měl nějak míň času na obvyklé přípravy…)

V Micheášovi byla řeč o prorocích a kněžích, tedy duchovních autoritách své doby, a o jejich selháních. Zajímají se hlavně o sebe a své potřeby a tak znevažují svěřené slovo. To se v jejich podání stává svodem.

V epištole pak zaznělo slovo o apoštolské službě (autoritě v církvi), k níž patří vztah k církevní obci v Tesalonice. Sv. Pavlovi velmi záleží na tom, aby nebyl ani on ani jeho spolupracovníci křesťanův    v Tesalonice na obtíž. Dokonce se kvůli tomu vzdává i práva na zajištění živobytí. Nezpochybňuje ho, ale kvůli svěřenému poselství se ho svobodně zříká.

V evangeliu Ježíš mluví o farizejích. Možná spíš o farizejství. Tak označuji určitý styl myšlení              a jednání. To jsou dvě odlišné "věci".

Farizejové spoluutvářejí duchovní dějiny židovství. Oni jsou vlastně "první rabíni". V Ježíšově době tvoří farizeové významný proud tradice. Nejsou to kněží. Nejsou to "náboženští profíci". Živí se nějakým řemeslem. Ve svém volnu se zabývají se prostě studiem a výkladem Tóry (tedy Mojžíšova zákona nebo taky Učení). Jejich výklad je praktický. Hledají cesty, jak jednotlivá ustanovení uskutečnit v praxi, v měnících se podmínkách. Izrael jejich doby už netvoří nomádi putující někde ve stepi, ale obyvatelé měst a vesnic, zemědělci, rybáři, obchodníci, řemeslníci. Stali se poddanými římského impéria. Svět se změnil. Izrael se změnil. Život se změnil. A otázka zní: Jak v nových podmínkách žít Tóru? Tím se tedy zabývali. Tomuto jejich aplikování Mojžíšova zákona se říkalo "svazovat" a "rozvazovat". My bychom možná řekli "vynášet závazný výklad". Jsou to autorizovaní vykladači Tóry. Ježíš říká učedníkům své doby: "Berte je vážně. Oni skutečně pokračují v Mojžíšově díle. Ale buďte k nim kritičtí. Rozlišujte. Přemýšlejte o nich a hlavně o jejich praxi."
Jejich problémem není liknavost ani přetvářka. Jejich problém spočívá spíš ve sklonu k domnělé samospravedlnosti či sebelibosti a k odsuzujícímu moralizování těch druhých. Oni se prožívají jako ti, "co to myslí doopravdy" na rozdíl od těch druhých. Nejsou ale ochotni nést břemena s těmi, co selhali a ztroskotali.
Duchovní samolibost a sebespravedlnost. To se může stát komukoli kdykoli zvláště tam, kde lidé usilují o zbožnost a zbožný životní styl, o horlivost a vypadá to, že se jim to daří. Na tom pochopitelně není nic zlého, když se nám daří. Ale cosi v nás nám v tu chvíli namluví, že se nám to daří protože jsme dobří nebo lepší nebo upřímnější a opravdovější. Ježíš jako by tím říkal svým učedníkům: "Na to si dejte velký pozor, aby se to nestalo vám. Přijde to totiž snáz, než byste si mysleli."

Projevem samolibosti se mohou stát tituly a označení funkcí. "Otče". "Mistře". "Učiteli". Nejde tu    o nějaký zákaz takových slov. Ten by nic neřešil. Protože jistě bychom ve své vynalézavosti našli jiná slova. Můžeme si říkat "Bratře, sestro". A naše vztahy? Nic moc! Myslím, že jsem vám říkal, jak ve mně formace církevní kolejí a v církevním prostředím vypěstovala nepříjemný reflex ze slova "bratře". Když mi někdo řekne: "Bratře,.." Leknu se a napadne mě: "Copak jsem asi zase vyvedl?" Prostě ve slovech samotných to není. Jde spíš o vztahy, které tím vyjadřujeme. Může to být nadřazenost a z ní plynoucí podřízenost. A hlavně zneužívání této nadřazenosti. To je takové přizpůsobení církve myšlení světa. Prožívání sebe a své důležitosti, nárokování si zvláštní úcty, pozornosti a privilegií.
Sbor učedníků stojí na úplně jiném principu. Kdo má autoritu, slouží a neprožívá sebe.
Pravda máme různé funkce, pravomoci a odpovědnosti. A potřebujeme to. Bez nich nám hrozí chaos. Ale všichni jsme i v těch funkcích žáky. Učíme se. Od Boha, od Krista i od sebe navzájem. Pravdu poznáváme v rozhovoru a v modlitbě. Taky ve vzájemném respektu a úctě a důvěře. Je tu riziko. Ale to patří k životu, i k životu církve. Bez rizika by nebyla svoboda. Bez ní bychom byli loutky. Bůh raději riziko než bezduché loutky.