Davidův děda…

32. během roku B
Rt 3, 1-5. 4, 13-17/ Ž 127/ Žd 9, 24-28/ Mk 12, 38-44

Knížečka Rút má jen 4 kapitoly. Ale obsahuje spoustu zvláštností. Je to dáno dobou vzniku knihy      i vyprávěného příběhu. Asi největší podivnost představuje tzv. levirátní manželství. Nejlépe bratr bezdětného nebo nejbližší příbuzný zesnulého se má oženit s vdovou. Prvorozený syn vzešlý              z takového svazku bude "veden" jako syn zesnulého.
Rút je taková bezdětná vdova. Bóaz jeden z nejbližších příbuzných, který by si vdovu mohl vzít. Snacha Noemi poradí Rút, aby se Bóazovi připomenula při noční akci na humně. Jednalo se                o hodně, ale skutečně hodně neobvyklé připomenutí. Ale vyšlo to. Bóaz se Rút ujal.
Starobylé a podivné opatření švagrovského manželství se tu stává činem milosrdenství. Jak bychom jinak vyjádřili obsahu pojmu milosrdenství? Třeba: solidarita a pomoc těm, kdo se stali potřebnými.
Dnes se prý levirátní sňatky praktikují jen v židovských komunitách v severní Africe a na Blízkém Východě. V ostatní diaspoře nikoli. A ve Státě Izrael je snad zakázáno.
Co levirátní manželství znamená pro nás křesťany? Jednak je to historické svědectvím o tom, jak Bůh vychovával svůj lid. A hlavně, že i my máme praktikovat milosrdenství vůči těm, kdo upadli do nějaké nouze.

Pojďme zpět do příběhu. Chlapečkovi, který se narodil Rút a Bóazovi, dali sousedky jméno Obéd. Znamená to něco jako Služebník nebo ten, který uctívá (Uctívač). Obojí spolu souvisí: bohoslužebná úcta a práce; zvláště ta zemědělská. Podobně jako kult, kultura, kultivace bývají odvozovány od latinského colere =pěstovat, obdělávat, vzdělávat, pečovat. Takže Uctívač. Rozuměj Hospodinův. Narozené dítě je znamením Boží přízně, lásky a péče. Každé. Někdy si to lidé uvědomí "tak nějak víc". Jako asi tady.
Tento chlapeček jednou bude dědečkem Davida. A tedy pra-pra-pra… (Nevím, přesně kolikrát tady těch pra použít…) děda Ježíše Krista. To jsou, panečku, věci!
David bude mít zvláštní původ. S Moábkou (Moábkou! No, věřili byste tomu!?) Rút coby prababičkou. Neuvěřitelné!
Co se z toho smíme učit? Že milosrdenství – soucit se znevýhodněnými a sociálně slabšími – má vítězit nade vším. Mezi lidmi existují nejrůznější hranice. Ale nad tím vším se klene milosrdenství. David, jeho rod, se vším potomstvem, obzvláště tím Potomkem, je dosvědčením této převahy milosrdenství.

V Bibli představuje vdova typ (ztělesnění) nezajištěnosti, chudoby a potřebnosti. Společenské postavení vdov tehdy tam a dnes mezi námi je hodně jiné díky modernímu sociálnímu státu. Zůstalo asi hlavně trápení opuštěnosti a samoty.
V evangelním čtení se nám typ vdovy vrací.
Jednak u těch vdov, které vyžírají zákoníci. Vdovy bývají zbožné. Když je zle, v kostelích vydrží jen vdovy. To jsou ty babičky. Ještě za sovětských dob jsme jako bohoslovci navštívili Moskvu a Ukrajinu. V kostelích byli jen ty babušky. Náš průvodce nad nimi jen mávl rukou a nazýval je babami. Ale co by byla tamní církev bez vdov? A nejen tamní?
Vlastně ani nevím, jak je to dnes s vdovami v církvi a jejich zbožností. Mohlo se to změnit. Časy se mění a my lidé určitě taky. Ale jestliže vdovy byly a jsou zbožné a obětavé, pozor, abychom tuto zbožnost a obětavost nezneužívali k vlastnímu prospěchu. Prostě abychom si na to dávali pozor.Další vdova v evangeliu je obětavá. Můžeme uvažovat o tom, že vdovská zbožnost je praktická. Modlí se a snaží se nezištně podporovat boží dílo.
Ježíš se na chrámovém nádvoří dívá, jak lidé vhazují dary do chrámové kasy. To mohlo být určitě zajímavé. Jak se lidé tváří. Jak to zacinká, když jejich dar padne dovnitř.
Mnozí bohatí dávali fakt hodně. Což samo o sobě je pozoruhodné. Ale na Ježíše největší dojem udělala jedna vdova. Jen to slabě cinklo. Dvě mincičky. Velikost daru se nedá jen vyčíslit. To sice můžu udělat,ale co to znamená? Skutečná velikost daru je relativní. Odvozuje se od možností, které máme každý jiné. Jaké poučení z toho plyne?
No, každý bychom si ho měli vyvodit za sebe. Ale mám-li něco říct, pak: Boží dílo v tomto světě vždycky potřebuje naši podporu. Dostáváme a dáváme. Neboj se dát, neboj se vyjádřit podporu, jak jen můžeš. I když se ti zdá, že můžeš dát směšně málo, neboj se to dát. Bůh to vidí jinak. To znamená, že to má smysl. Kolik můžeme skutečně dát? O tom můžeme, dokonce máme přemýšlet. A nejen to.