Davidův děda…
32. během roku B
Rt 3, 1-5. 4, 13-17/ Ž 127/ Žd 9, 24-28/
Mk 12, 38-44
Knížečka Rút má jen 4 kapitoly. Ale obsahuje spoustu
zvláštností. Je to dáno dobou vzniku knihy i vyprávěného příběhu. Asi
největší podivnost představuje tzv. levirátní manželství. Nejlépe bratr
bezdětného nebo nejbližší příbuzný zesnulého se má oženit s vdovou.
Prvorozený syn vzešlý z takového svazku bude "veden" jako syn zesnulého.
Rút je taková bezdětná vdova. Bóaz jeden z nejbližších
příbuzných, který by si vdovu mohl vzít. Snacha Noemi poradí Rút, aby
se Bóazovi připomenula při noční akci na humně. Jednalo se o hodně,
ale skutečně hodně neobvyklé připomenutí. Ale vyšlo to. Bóaz se Rút ujal.
Starobylé a podivné opatření švagrovského manželství se tu stává činem
milosrdenství. Jak bychom jinak vyjádřili obsahu pojmu milosrdenství?
Třeba: solidarita a pomoc těm, kdo se stali potřebnými.
Dnes se prý levirátní sňatky praktikují jen v židovských komunitách
v severní Africe a na Blízkém Východě. V ostatní diaspoře nikoli. A
ve Státě Izrael je snad zakázáno.
Co levirátní manželství znamená pro nás křesťany? Jednak je to historické
svědectvím o tom, jak Bůh vychovával svůj lid. A hlavně, že i my máme
praktikovat milosrdenství vůči těm, kdo upadli do nějaké nouze.
Pojďme zpět do příběhu. Chlapečkovi, který se narodil Rút
a Bóazovi, dali sousedky jméno Obéd. Znamená to něco jako Služebník
nebo ten, který uctívá (Uctívač). Obojí spolu
souvisí: bohoslužebná úcta a práce; zvláště ta zemědělská. Podobně jako kult,
kultura, kultivace bývají odvozovány od latinského colere =pěstovat,
obdělávat, vzdělávat, pečovat. Takže Uctívač.
Rozuměj Hospodinův. Narozené dítě je znamením Boží přízně, lásky
a péče. Každé. Někdy si to lidé uvědomí "tak nějak víc". Jako asi tady.
Tento chlapeček jednou bude dědečkem Davida. A tedy pra-pra-pra…
(Nevím, přesně kolikrát tady těch pra použít…) děda Ježíše Krista.
To jsou, panečku, věci!
David bude mít zvláštní původ. S Moábkou (Moábkou! No,
věřili byste tomu!?) Rút coby prababičkou. Neuvěřitelné!
Co se z toho smíme učit? Že milosrdenství – soucit se znevýhodněnými a
sociálně slabšími – má vítězit nade vším. Mezi lidmi existují nejrůznější
hranice. Ale nad tím vším se klene milosrdenství. David, jeho rod, se
vším potomstvem, obzvláště tím Potomkem, je dosvědčením této převahy
milosrdenství.
V Bibli představuje vdova typ (ztělesnění) nezajištěnosti, chudoby a
potřebnosti. Společenské postavení vdov tehdy tam a dnes mezi námi je hodně
jiné díky modernímu sociálnímu státu. Zůstalo asi hlavně trápení opuštěnosti a
samoty.
V evangelním čtení se nám typ vdovy vrací.
Jednak u těch vdov, které vyžírají zákoníci. Vdovy bývají
zbožné. Když je zle, v kostelích vydrží jen vdovy. To jsou ty babičky.
Ještě za sovětských dob jsme jako bohoslovci navštívili Moskvu a Ukrajinu.
V kostelích byli jen ty babušky. Náš průvodce nad nimi jen mávl
rukou a nazýval je babami. Ale co by byla tamní církev bez vdov? A nejen
tamní?
Vlastně ani nevím, jak je to dnes s vdovami v církvi a jejich
zbožností. Mohlo se to změnit. Časy se mění a my lidé určitě taky. Ale jestliže
vdovy byly a jsou zbožné a obětavé, pozor, abychom tuto zbožnost a obětavost
nezneužívali k vlastnímu prospěchu. Prostě abychom si na to dávali
pozor.Další vdova v evangeliu je obětavá. Můžeme uvažovat
o tom, že vdovská zbožnost je praktická. Modlí se a snaží se nezištně
podporovat boží dílo.
Ježíš se na chrámovém nádvoří dívá, jak lidé vhazují dary do chrámové
kasy. To mohlo být určitě zajímavé. Jak se lidé tváří. Jak to zacinká, když
jejich dar padne dovnitř.
Mnozí bohatí dávali fakt hodně. Což samo o sobě je pozoruhodné. Ale
na Ježíše největší dojem udělala jedna vdova. Jen to slabě cinklo. Dvě
mincičky. Velikost daru se nedá jen vyčíslit. To sice můžu udělat,ale co to
znamená? Skutečná velikost daru je relativní. Odvozuje se od možností,
které máme každý jiné. Jaké poučení z toho plyne?
No, každý bychom si ho měli vyvodit za sebe. Ale mám-li něco říct, pak: Boží
dílo v tomto světě vždycky potřebuje naši podporu. Dostáváme a dáváme. Neboj
se dát, neboj se vyjádřit podporu, jak jen můžeš. I když se ti zdá, že
můžeš dát směšně málo, neboj se to dát. Bůh to vidí jinak. To znamená, že to má
smysl. Kolik můžeme skutečně dát? O tom můžeme, dokonce máme
přemýšlet. A nejen to.