Dát to POSLEDNÍ...

32. neděle během roku B (7/11/2021)
1 Kr 17, 10-16/ Žd 9, 24-28/ Mk 12, 38-44

II. (Nedělní bohoslužba)

Motivem spojujícím starozákonní čtení s evangeliem je dnes vdova. Chudá. Většinou bývá chudá.

V evangeliu vyprávění o daru chudé vdovy předchází ještě slovo o zákonících, co svou zbožnost          i službu pojali tak trochu jako divadlo... nebo ještě lépe jako příležitost získat si větší uznání ve společnosti a někdy se taky pořádně najíst. Naše situace tady v Česku dnes je určitě jiná. Zbožností člověka větší renomé nezíská. Ale možná nějakých nápadným, zajímavým ohozem nebo rekvizitou i náboženskou, aspoň nějakou pozornost ano. Co tedy s tímto slovem? Můžeme je vzít třeba jako takové memento.

Není pro nás třeba taky někdy důležitější to, "jak věci vypadají", než to, "jaké doopravdy jsou"? Není pro nás někdy pozornost lidí tím nejdůležitějším?

Člověk mezi druhými lidmi tomu celkem snadno podlehne. I v církvi. (Možná právě tam. Jednu dobu se v církvi hodně mluvilo o zviditelnění, zviditelňování... )

Bůh se dívá úplně jinak. Možná se to někomu bude jevit jako problém (s Bohem je pořád nějaký problém :.), ale nakonec je to úleva a osvobození.

Bůh se dívá jinak. Ono to nakonec souvisí i s těmi vdovami. Podívejme se na to: Co znamená vdova  v Bibli? Situaci bez zajištění, bez zastání, opuštěnost, smutek. Nikdo nechce být vdovou. Stav nouze, kdy nám nezbývá nic jiného - nikdo jiný - než Bůh. Hezky se to řekne. Zní to vzorně zbožně. Ale my většinou pořád "ještě něco máme". Něco, co nás lidsky naplňuje - nabíjí. Říkáme, že spoléháme na Boha, ale není to tak docela pravda. Věříme sice v Boha, ale vedle toho se opíráme každý o to své... A pak stačí, když o to třeba jen načas přijdeme. Jako by se nám zhroutil svět... Rozumějte mi, prosím, dobře. Neříkám to jako soud. Máme to tak všichni. To je psychologie. Většinou nic nevíme o tom, co to je nic a nikoho nemít. Bůh je všechno. Je to pravda. A přece pro tento svět jako by byl nic. A to je taky pravda.

Vdova je především příjemce pomoci. Vdova je především potřebná. Co by mohla vdova dát? Čím by mohla být prospěšná?

Tady obě vdovy něco dávají. Obě jsou prospěšné pro život ostatních i pro Boží dílo. Jedna dá pár posledních drobásků. Druhá poslední hrst mouky a poslední trochu oleje. A pak už nic! Chápete? Pak už nic nezbylo. Co bude dál? Bude ještě vůbec něco dál? Bůh to ví. Jen on sám!

Je veliké před Bohem dát něco pro druhé, pro Boží dílo. Ale největší je odvážit se dát to poslední, co mi zbylo! I kdyby to byla úplná maličkost. Bůh se dívá úplně jinak. Naše veliké věci jsou před ním maličké a obráceně. Co my víme?

Smíme se učit od oněch svatých vdov. Důležité je, abychom nemysleli jen sami na sebe (třeba na svou chudobu, opuštěnost, na to, co jsme ztratili atd...), ale udělali něco pro zmírnění nouze lidí kolem nás, abychom se nebáli dělit..., abychom nebyli lhostejní..., i kdyby nám snad nezbylo nic. Pak budeme smět se vší pokorou, bázní a chvění očekávat, že Bůh snad nějak odpoví... něco udělá... třeba, že "mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde, než Hospodin dá zemi déšť."

Třeba. Necháme na něm, co a jak... Ale i kdyby snad on neudělal nic..., dáme ze svého mála... ale jak jsme mohli biblického Boha poznat, dává nám to naději, že on nakonec odpoví... a něco udělá :-)

I. (Nahrávka)

Nejprve něco málo ke čtení z Listu Hebrejům. Epištola to bývá vždycky samostatná linka                      v nedělních čteních. Nezávislá na starozákonním čtení a evangeliu. Stále tam máme myšlenku Ježíše jako skutečného Velekněze. Ten na zemi v Jeruzalémském chrámu představuje jen jeho obraz - nebo pozemský stín. Ježíš náš skutečný Velekněz se obětoval za všechny jednou provždy, aby na sebe vzal všechny naše hříchy. To je minulost, která stále platí a otevírá novou budoucnost. Tentýž Ježíš se zjeví po druhé. Tentokrát aby spasil ty, kdo na něj čekají. Žijeme z toho, co on udělal.              A očekáváme jeho příští. Pomalu se blíží další advent, kdy na to obzvlášť myslíme. (Ale měli bychom na to myslet pořád - celý rok - a po celý náš život.)

A nyní už k hlavní linii Starý zákon - Evangelium. Spojující motiv tentokrát tvoří vdova. Uvažme, co všechno vdova v Písmu znamená. Chudá vdova. Většinou bývá chudá. Vždyť spolu se sirotky patřily vdovy k těm - dnes bychom řekli - sociálně nejslabším. Vdova je bez zajištění. Bez zastání. Pozemského. Panovník sice - a to nejen v Izraeli - se deklaroval jako ochránce chudých, zastánce vdov a sirotků. A byla to jeho povinnost. Ale prakticky to asi nějaký dopad nemělo. Situace vdovy představuje stav nouze, kdy nezbývá než spoléhat jedině na Boha... "Už mi nezbylo nic jiného, než se spolehnout na Boha." Často a dost dlouho nám to zůstává docela dost, nač se spoléháme... Představme si moment, kdy nám nezbude nikdo jiný než Bůh... Spoléhat na Boha ani v takové situaci není automatické. Nikde není psáno, že by každá vdova spoléhala na Boha. Ale je to zvláštní šance. Vždycky ale záleží na člověku, zda a nakolik ji využije.

V evangeliu vyprávění o daru chudé vdovy předchází slovo o zákonících, co svou zbožnost i službu pojali tak trochu jako divadlo... Prostě se ukazují a užívají si to. Není to určitě hlavní téma, ale zmínit se o něm je na místě. Třeba jako memento pro nás. Jestli pro nás třeba taky někdy není důležitější to, "jak věci vypadají", než to, "jaké doopravdy jsou". Člověk mezi druhými lidmi tomu tak snadno podlehne. I v církvi. (Možná právě tam.) Bůh se dívá úplně jinak. Možná se to někomu bude jevit jako problém, ale nakonec je to úleva a osvobození.

V prvním čtení dnes ta vdova je navíc pohanka. Sarepta Sidónská (= "Tavírna", "Slévárna"). To je jasné. V čase velkého sucha a následného hladu Bůh svému proroku nejdříve připraví útočiště            v divočině a pak - v pohanské zemi. Mezi Sidóňany, odkud pocházela ta strašná královna Jezábel. Proč asi? Kvůli bezpečí? Jako předzvěst budoucího obrácení pohanů? Jako lekce pro nás věřící, abychom se nenaparovali? Písmo o tom nic neříká. Zůstává to tedy pro nás otevřené. Cítíme v tom cosi divného - až pobuřujícího. "Proč zrovna Sarepta Sidónská? Nemohlo se najít nějaké méně "problematické místo"? I později jedna Ježíšova poznámka na toto téma naštve jeho nazaretské posluchače tak, že ho budou chtít zabít (L 4, 26).

Dvě vdovy. Co mají společného? Co Písmo zmiňuje?

Daly Bohu nebo bližnímu (víme, že to je tajemně propojené) to poslední, co jim zbylo. Pak už nezbylo dočista nic. Posledních pár drobásků, poslední hrst mouky a poslední trochu oleje. A pak už nic. Co bude dál? Bude dál ještě vůbec něco?

Přemýšlejme, jaké to je, dát opravdu to poslední. Zažili jsme někdy něco takového? Já určitě ne. Jen se to snažím domýšlet. Co je k tomu vedlo? Tedy jejich motivy. To nás zajímá. Víme, jak jsou motivy důležité. Úplně rozhodující. Ale Písmo nic z toho neprozrazuje. (Ach, to Písmo! :-) Proč o mnoha věcech, co nás zajímají, mlčí? Proč? Snad proto, abychom sami domýšleli a promýšleli, abychom biblické slovo pustili k sobě dovnitř a tam někde hluboko v nás se s ním pořádně setkali.

Jaké poselství tu smíme číst? Třeba toto: Dát Bohu - bližnímu to poslední je v Božích očích to největší. A my jsme si možná mysleli, že pro Boha je největší něco úplně jiného...! Bůh si všímá právě toho a oceňuje to, co by nás ani nenapadlo. Bohu nic neujde... To neznamená, že on slídí po každé naší chybičce. Spíš že si všímá a oceňuje to, co nám většinou uniká. Naše maličkosti mohou být pro něho velké věci. Dokonce i to jediné, co nám zbylo... Je dobré být věrný i v tom nejmenším. Je dobré nepohrdat ničím nejmenším.

Bůh to vidí, protože chce dát každému šanci. Bůh si toho všímá - a ODPOVÍDÁ. Bůh odpovídá na upřímné modlitby a odpovědné činy, napsal kdysi D. Bonhoeffer (Několik slov víry o Božím působení      v dějinách; WE Po deseti letech. Zamyšlení na prahu roku 1943 česky Praha Vyšehrad 1991 s.78)

Tak se může stát, že mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde, než Hospodin dá zemi déšť.

Ale Hospodinova odpověď může být jakákoli...

Důležité je, abychom se učili od oněch svatých vdov. Abychom nemysleli jen sami na sebe, ale udělali něco pro zmírnění nouze lidí kolem nás, abychom se nebáli dělit... abychom nebyli lhostejní... i kdyby nám nezbylo nic. Pak budeme smět se vší pokorou, bázní a chvění očekávat, že Bůh snad nějak odpoví... něco udělá... a necháme na něm co a jak... ale i kdyby snad ne... uděláme to... ale Bůh nakonec odpoví :-)