Bůh u Samuelových nohou

17.01.2021

2. během roku B

1 S 3, 3b-10.19 / 1 K 6, 12-20/ J 1, 43-51


Dnešní čtení ze Starého zákona i evangelia mají společné téma povolání a s ním souvisí další téma zkušenost s Bohem.

Epištolní čtení pokaždé tak nějak vybočuje. Na pokračování se vybírají čtení z jednotlivých epištol většinou bez přímé návaznosti na SZ a evangelium. Než se pustíme do povolání                a zkušenosti s Bohem, řeknu něco málo k dnešní epištole.

Tam slyšíme něco jako "oslavu naší tělesnosti". Naše tělo je pro Boha taky důležité. Boha nezajímá jen duch - duše. Bůh i s naším tělem počítá do věčnosti. Stvoří nám oslavená těla. Jako má Kristus. A my tvoříme články Kristova těla. Skrze nás on může působit ve světě. Naše těla jsou živé chrámy Ducha svatého. Věříme ve vzkříšení těla. Bůh nás prostě bere i s našimi těly vážně. Chce, abychom byli duchovní i tělesní.

To znamená, že všechno je to v nás propojené a tak je to dobře. Ve svém těle zažíváme                i nejintenzivnější a nejsilnější spojení. Toto tělesné spojení se netýká jen těla. Je to spojení celých lidí. Až do hloubky srdcí. To nám mnoho dává, naplňuje nás a činí šťastnými, ale když     s tím "nezodpovědně nakládáme",tak nás to může hodně ranit - a nejen nás. A takové bolestné šrámy nás mohou poznamenat na léta - někdy na celý život. Svým tělem máme oslavovat Boha. Můžeme a máme. Celý náš život v těle má a může být oslavou Boží. "Slávou Boží je živý člověk," sv. Ireneus. Náš život může být radostnou a krásnou oslavou Boží. Přemýšlejme o tom.

A teď k povolání. Připomenuli jsme si známý příběh o povolání kněžského učedníka Š´muela     a pak taky o povolání prvních apoštolů v janovské verzi. Povolání se týká taky nás. Všech věřících. Jsme povolání k víře - k novému životu v Kristu. Tím povoláním do našich životů zasáhl Bůh a dal nám nové nasměrování. Jak by asi vypadal náš život, kdyby se to nestalo? Na druhou stranu, co se svým povoláním děláme?

Dnes se vracíme k začátku. Jak to začalo? Člověk může věřit, že je Bůh a účastnit se obřadů,       a přece nic zvláštního nezažívá.

Samuel byl pořád u toho. V kostele jako doma. On tam dokonce i nocoval. Viděl zblízka, jak se ten kult a rituál dělá. Ještě ale Hospodina neznal. Ještě neměl žádnou zkušenost s Hospodinem ani s prorokováním. Nedivím se tomu. Proč by to mělo být jinak? Jak bychom s ním mohli mít zkušenost, když on do našeho života nevstoupil? Pointa spočívá v tom, že on (Bůh), ale do života Samuelova právě vstupuje. Volá. Oslovuje. Jen Samuel neví, že ho volá Bůh. Tak nějak podobně začínáme vždycky a pořád. Nemáme zkušenost. Nebo jí nerozumíme. Co to je za hlas v našem srdci...? Ani to nedovedeme vyslovit natož pochopit. Bůh volá. Ale my možná nevíme, že to je Bůh. Elí prý nebyl dobrý kněz a už byl taky starý a unavený. Taky mu to trvalo, ale nakonec posloužil. Nasměroval Samuela správně. Tak si říkám, jestli to není náš úkol: Ve vší skromnosti správně nasměrovat toho, kdo se ptá.

Na naší straně tedy mnoho nejasností a zmatků, ale Bůh se nedal. Volal a volal. Dokonce přišel až k němu, k jeho lůžku. To je hrozně zvláštní. Říkal jsem si, jak to asi vypadalo. Co si pod tím má čtenář Bible představit. Přišel a stanul (hebr.jitjaceb: hitpa jacab = čelit, odolávat, postavit se, stavět se)! To je něco mimořádného. V jistém smyslu pobuřujícího. Bůh stojí před nezkušeným mládencem?! Většinou to bývá obráceně. Člověk stojí před Bohem, když už... Ale tady Bůh stojí před teenagerem Samuelem. Co to chce říct? Když přemýšlíme o tom, co nás pobuřuje v Bibli, zjistíme často, že to je láska, kterou nechápeme. Že Bohu na nás strašně moc záleží. Že Bůh tak velmi stojí o člověka a o to, aby se člověk zapojil do Božího díla. A my tomu ne a ne porozumět. Zdá se nám to neuvěřitelné. Ale je to prostě tak!

A teď ti učedníci. Náboženské věci jim jistě nebyly lhostejné. Ale neměli přímou zkušenost. Kromě toho Filipa. Ten řekne svému kámošovi Natanaelovi: "Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš. Je z Nazareta." - "Z Nazareta? To je přece blbost! Mojžíš nemohl psát o někom               z Nazareta!" Filip se s ním nepře. Prostě mu řekne: "Pojď a udělej si sám obrázek." A Ježíš Natanaela přivítá: "Tebe znám..." A to stačí. První zázrakem pro nás bývá, když poznáme, že On zná nás... že do nás vidí a že nás bere... Je to téměř opojný pocit: být opravdu poznán a přijat. To je pro nás všechno. Ježíš řekne: "Ale to nic není. Uvidíš daleko větší věci. Zažijete spojení nebe a země skrze jednu osobu - Syna člověka, Mesiáše. A to teprv bude něco! O to tady jde. Začíná se krásný, velký a slavný příběh. Sem patříme. Sem jsme povolaní.

Tak si říkám, kam můžeme lidi poslat dnes, aby si sami udělali obrázek o Ježíšovi? Do církve? Mezi nás? Co uvidí? Ale možná bychom se divili. Možná se podceňujeme. Přesněji řečeno: podceňujeme Boha. To bychom neměli. On je pořád větší... pořád víc láska... Nejsme s to pochopit, jak moc mu záleží na tom, aby ho lidé poznali a přijali a zapojili se do jeho díla. A on to taky učiní.